Jedno rozhodnutí ji pronásledovalo celý život. Laskavá maminka z F. L. Věka si nesla tajemství, o kterém se bála mluvit

Dětství, které skončilo příliš brzy

Antonie Hegerlíková se narodila 27. listopadu 1923 v Bratislavě. Část dětství prožila v Žilině, kde její otec pracoval jako vojenský pekař. Na rodinu přitom nezapomínal ani po náročné práci. Když v sobotu odpoledne skončil v pekárně, vzal své dcery a vyráželi společně do hor. Na tyto chvíle herečka vzpomínala celý život, přestože o otce přišla už v osmi letech.

Její rodina se musela velmi rychle přizpůsobit dramatickým změnám, které přinesl rok 1939. Po vzniku Slovenského státu Antonie společně s maminkou a sestrou uprchla do Prahy. Domov opouštěly prakticky jen s nejnutnějšími věcmi a zbytek majetku putoval vlakem. Jenže vlak s jejich věcmi zmizel a zoufalá matka se každý den chodila vyptávat na nádraží.

Do tohoto příběhu pak vstoupila téměř neuvěřitelná náhoda. U Národního muzea její maminku oslovil muž, který jí nabídl výklad jasnovidky. Ta měla popsat vlak s jejich věcmi a dokonce určit, kde se nachází. Mluvila o Lvově, otevřeném vagónu, saku a teniskách. A skutečně se ukázalo, že tam vlakový vagón je. Věci byly poškozené a část jich zmizela, samotný vagón se však nakonec podařilo dopravit do Prahy.

Učila se od Vlasty Buriana

Ani válečné roky jí nezabránily v tom, aby se vydala za svým snem. V letech 1939 až 1943 studovala dramatické oddělení Státní hudební konzervatoře. Dostala se k osobnostem, které tehdy patřily k významným jménům českého divadla, a během studií získala také mimořádnou zkušenost, možnost hrát po boku Vlasty Buriana.

Na slavného komika později vzpomínala s obrovským respektem. Burian podle ní nebyl typem herce, který by trávil celé dny na zkouškách. Přesto dokázal přijít dokonale připravený a celé představení měl pevně pod kontrolou. Hegerlíková až po letech pochopila, že za jeho přístupem nebyla ledabylost. Hrál totiž téměř každý den a na běžné zkoušení jednoduše neměl čas.

V roce 1946 se stala členkou Divadla na Vinohradech. Právě s touto scénou spojila podstatnou část svého života a později se z ní stala jedna z nejvýraznějších hereček vinohradského souboru.

Stín, který nezmizel ani po desetiletích

Právě v divadle ji však potkala událost, která se později stala jedním z nejbolestivějších míst jejího života. V roce 1951 zatkla Státní bezpečnost herečku Jiřinu Štěpničkovou, která se pokusila s malým synem překročit hranice. Následoval politický proces a v divadle se konala schůze, při níž měli herci vyjádřit svůj postoj k její vině a trestu.

Antonie Hegerlíková patřila mezi ty, kteří tehdy hlasovali proti své kolegyni. Herci tenkrát byli pod obrovským tlakem komunistického režimu a podle jejích pozdějších slov tehdy téměř všichni podlehli tomu, co jim bylo předkládáno jako jediná pravda. Výjimkou byli Lída Vostrčilová a Josef Chvalina. Pro odsouzení (dokonce se mluvilo o trestu smrti) byli i herci jako Vlasta Chramostová, Jiřina Švorcová, Vlastimil Brodský, Jiří Vala, Jiří Sovák či Ota Sklenčka. Jiřina Štěpničková nakonec dostala patnáctiletý trest vězení.

Pro Hegerlíkovou se však tato chvíle nestala něčím, co by po pádu režimu jednoduše přešla. Naopak. O svém tehdejším selhání později mluvila otevřeně a označovala ho za jednu z největších morálních chyb svého života. Nesnažila se svou odpovědnost zlehčovat ani tvrdit, že se jí tehdejší rozhodnutí netýkalo.

Po propuštění Jiřiny Štěpničkové patřila Hegerlíková k lidem, kteří se jí snažili pomoci. Za své někdejšímu rozhodnutí se jí opakovaně omlouvala a žila s vědomím, že její vlastní podpis mohl přispět k tragédii někoho jiného.

Jedna televizní role změnila pohled diváků

Ve své kariéře se Antonie Hegerlíková stala jednou z nejvyhledávanějších představitelek matek, babiček a dalších výrazných charakterních postav. Měla specifický hlas a dokázala působit autoritativně i neobyčejně laskavě. Na jevišti vytvořila stovky rolí a objevovala se také v televizních inscenacích a filmech.

Velký zlom v její popularitě přišel v roce 1971. Tehdy se objevila v seriálu F. L. Věk, kde ztvárnila maminku hlavního hrdiny. Právě tato postava se výrazně zapsala do paměti televizních diváků. Hegerlíková později prozradila, že při čtení scénáře okamžitě myslela na vlastní maminku. Do role tak vložila nejen hereckou zkušenost, ale také osobní vzpomínku na ženu, která dokázala svou rodinu podržet v těch nejtěžších chvílích.

Z obrazovky působila jako zosobnění klidu a mateřské síly. Její vlastní život přitom ukrýval mnohem více bolesti, než by z této televizní podoby kdokoli poznal.

Láska přišla až tehdy, když už ji nečekala

Ani v soukromí neměla Hegerlíková jednoduchou cestu. Jejím prvním manželem byl režisér a výtvarník Antonín Dvořák. Byla do něj hluboce zamilovaná a přála si s ním mít několik dětí. Jenže její manžel děti nesnášel a po narození dcery Toničky dokonce požadoval, aby dítě vychovávala babička. Manželství proto dlouho nevydrželo.

Druhé manželství přišlo až o mnoho let později. S Karlem Fridrichem se potkávala dlouhá léta, ale teprve na prahu sedmdesátky ji nabídl společný život. Neváhala ani minutu a s novou láskou prožila ještě několik let.

Vinohrady neopustila ani po desítkách let

Divadlo na Vinohradech pro ni zůstalo životní jistotou. Působila zde od roku 1946 až do roku 2004 a za svou kariéru vytvořila podle uváděných údajů 357 divadelních rolí. Sama s nadsázkou říkala, že si zahrála snad úplně všechno – královny, služky, intelektuálky, hlupačky, panny, nevěrnice, bordelmamá, andělské bytosti a dokonce i skříň.

Ještě kolem osmdesátky učila mladé herce a právě kontakt s nastupující generací jí dělal radost. Zdraví jí však postupně začalo vystavovat stále vyšší účty. Prodělala několik náročných operací, včetně odstranění nádoru v pravé srdeční síni. Přidaly se potíže se sluchem a později také komplikace spojené s cukrovkou.

Nakonec jí musela být amputována noha. Antonie Hegerlíková přesto až do vysokého věku zůstávala pozoruhodně vitální a svou životní sílu připisovala především vlastní povaze. Zemřela v prosinci 2012 ve věku 89 let.

Herečka, kterou si diváci pamatovali především jako laskavou maminku z F. L. Věka, tak za sebou zanechala mnohem složitější příběh. Byla svědkem dramatických dějin, zažila vlastní těžká selhání, dokázala se k nim po letech veřejně přiznat a nakonec ještě poznala lásku v době, kdy už ji podle všeho vůbec nečekala.