Ze dne na den přestala mluvit. Dva roky dokázala jen šeptat, pak přišel nápad, který přinesl do ČT čerstvý vítr

Sen o divadle překazila rodinná tragédie

Nikdy nepomyslela na to, že se jednou stane známou televizní tváří. Po maturitě ji lákala herecká profese a přihlásila se na divadelní fakultu. Přijímací zkoušky jí tehdy unikly jen o kousek. Komise jí doporučila, aby získala zkušenosti v divadle a zkusila přijímací řízení znovu o rok později. Jenže život mezitím připravil zcela jiný scénář.

V rodině Ivety Toušlové došlo k události, která hluboce zasáhla především její maminku. Toušlové mladší sestra se narodila vážně přidušená a matka následně propadla těžkým depresím. Situace nakonec vyústila až v pokus o sebevraždu.

Ten pokus byl díkybohu nepovedený, ale přesto se mi v té době zbortil svět,

popsala později Iveta Toušlová v pořadu Blízká setkání.

Obrovský stres se přitom neprojevil pouze psychicky. Její tělo zareagovalo způsobem, který jí prakticky znemožnil pokračovat v původním snu. Toušlová zcela přišla o hlas a následující dva roky dokázala pouze šeptat. Herecká dráha se v tu chvíli začala vzdalovat a mladá žena musela hledat jinou cestu.

Vystudovala pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích a po škole strávila dva roky prací servírky v Německu. Po návratu se dostala k regionálnímu tisku a právě tam se postupně začala rodit její novinářská kariéra. Zkušenost, která zpočátku vypadala jako definitivní konec jednoho snu, se tak nakonec stala začátkem něčeho úplně jiného.

Z terénu až před televizní kamery

Prvních pět let v České televizi prožila především v terénu. Nebyla tedy jen tváří, která se objevovala před kamerou, ale především novinářkou, která vyrážela přímo na místa událostí. Zabývala se například spory kolem elektrárny Temelín, natáčela následky pádu vojenských letounů do českobudějovického sídliště a informovala také o operaci tehdejšího prezidenta Václava Havla v Innsbrucku.

Později se přesunula k moderování hlavní zpravodajské relace Události a zároveň začala přemýšlet nad vlastními televizními formáty. A právě tehdy se zrodil nápad, který měl výrazně ovlivnit českou televizní tvorbu. Paradoxně přitom nevznikl během porady televizních producentů, ale doma.

Její maminka jednoho dne viděla dokument s Markem Vašutem, který otevřeně hovořil o svých potížích s depresemi. Toušlové tehdy vnukla myšlenku na pořad, v němž by známé osobnosti mohly mluvit o svých největších životních problémech, traumatech a zkouškách. Původně přitom mělo vzniknout pouze třináct dílů.

Z plánovaných třinácti pokračování se totiž postupně stal jeden z nejvýraznějších dokumentárních cyklů České televize. 13. komnata se nakonec rozrostla na více než pět set dílů. Vedle ní Toušlová stála také za úspěšnými pořady Toulavá kamera nebo Gejzír.

Když se z osobní bolesti stane inspirace pro ostatní

Na práci Ivety Toušlové je zajímavé to, že její vlastní zkušenost s rodinnou krizí jí pravděpodobně pomohla lépe chápat lidi, kteří se před kamerou rozhodnou odhalit něco, co by jinak zůstalo ukryté. 13. komnata nestaví na klasickém televizním odhalování soukromí. Její podstatou jsou životní zkoušky, se kterými se známé osobnosti musely nějakým způsobem vyrovnat.

Její vlastní život přitom přinesl i další těžká témata. Toušlová se nikdy nestala matkou. Těhotenství v mladším věku odkládala mimo jiné kvůli obavám, že by psychicky nezvládla mateřství podobně jako její matka. Už od šestnácti let se navíc starala o mladší sestru, takže dítě pro ni nebylo jen romantickou představou, ale především velkou zodpovědností.

Později se přidaly zdravotní komplikace a rozchod s partnerem těsně před jejími čtyřicátými narozeninami. O adopci neuvažovala, protože má početnou rodinu a důležitou součástí jejího života jsou neteř a synovec. Právě jim věnuje značnou část svého volného času. Vyrážejí spolu například na Šumavu, podnikají lyžařské výlety a Toušlová pro ně připravuje nejrůznější bojovky v přírodě.

Zvláštní předtucha, na kterou nikdy nezapomněla

Na svém životě dnes vnímá jako zvláštní také jednu vzpomínku z dětství. Když jí bylo pouhých osm let, šla s maminkou na procházku a potkaly bezdětnou ženu, která měla dva psy. V malé Ivetě tehdy údajně vznikl podivný pocit, že jednou bude její život vypadat podobně.

A mně v těch osmi letech ‚něco‘ řeklo, že mě to taky čeká. Lekla jsem se toho, nikdy jsem si to nechtěla připustit, utíkala jsem před tím sdělením a vidíte, je to tady. Takže existuje osud? Neexistuje osud?

prozradila v rozhovoru pro iDnes.cz.

Přesto dnes svůj život nestaví na tom, co mu chybí. Udržuje se v kondici pravidelným cvičením a během, který považuje za jeden z nejlepších způsobů, jak si udržet dobrou náladu. A především zůstává u práce, která jí umožnila potkávat stovky lidí a jejich příběhů.