Dobří holubi se vracejí: Miroslav Macháček a Vladimír Menšík dali do rolí vlastní zkušenosti

V souladu s literární předlohou působí snímek z roku 1988 jako úsměvné vyprávění o pacientech z protialkoholní léčebny, kteří se snaží porazit závislost na alkoholu. Není to snadný boj, ale i v tak depresivním prostředí našel režisér Klein místo pro humor. Snímek má i druhou tvář a zabývá se i smutnějšími stránkami života pacientů i jejich lékařů.

Hrdinou vyprávění je topič v Národním divadle Miloš Lexa (Milan Kňažko), kterého pití postupně připraví o práci. A jak se mu zdá, i o případné sympatie platonicky milované sopranistky Soni.

Tvrdý režim panující v léčebně, kam musí Lexa nastoupit, je pro svobodomyslného nováčka očistcem. Vedle abstinence totiž lékaři požadují po pacientech dodržování přísného životního pořádku a schopnost odolat nejrůznějším pokušením. Hrdinova cesta k novému začátku není snadná, najít cestu zpět k sobě mu však nakonec pomůže jeho literární talent. Film je dodnes oblíbený pro své kvalitní herecké obsazení. Na návštěvu za zdi léčebny zve Vladimír Menšík jako pacient, Rudolf Hrušínský v roli hlavního ošetřovatele, Marián Labuda jako pacient s nezvyklou profesí faráře, Zdeněk Řehoř jako pacient, Miroslav Macháček jako malíř snažící se zbavit své závislosti, Jiří Somr v roli primáře a mnoho dalších.

Každá z postav má nenápadně rozehranou svou barvitou a zajímavou minulost, kterou si s sebou přináší i do uniformního prostředí léčebny.

Scénář Ladislava Pecháčka je inspirovaný rozhovory a zkušenostmi lidí, kteří prošli léčebnami závislostí. Film tedy nese výrazně autentický nádech, což mu dodává na síle a přesvědčivosti.

Film byl jedním z mála československých filmů, který otevřeně a hluboce zkoumal téma alkoholismu, což bylo v té době citlivé téma. Lidé sice pili, ale moc se tento problém neventiloval a alkoholismus byl spíše spojovaný s lidmi „na šikmé ploše“.  Film ukazuje, že jde o problém celé společnosti a líčí nejen osobní strádání hlavních postav, ale také systém léčby v socialistickém zdravotnictví a složitost boje s touto závislostí.

Za dveře léčebny se člověk mohl dostat jen jako pacient nebo zdravotní personál, takže diváci ocenili, že se prostřednictvím filmových postav mohou podívat, jak taková léčba, založená především na terapii v komunitě, probíhá. Rozličné postavy v léčebně nejsou představeny jen ve špatném světle, ale jde o obyčejné lidi, kteří se snaží bojovat s vlastními chybami. A boj se závislostí na alkoholu patří k těm nejtěžším. Na konci je však vždy naděje, že po pádu se člověk dokáže opět postavit na nohy.

Režisér Dušan Klein o filmu řekl:

Z hrdiny v závěru hovoří vnitřní hlas, touha žít, nepoddat se ničemu, nezůstat v zajetí, nebýt manipulovaný alkoholem ani lidmi. Člověk by sám měl přijít na to, jak žít.