Co válečné filmy zamlčují: Opomíjené hrůzy války

Co na plátně nebývá

Když v roce 1998 vtrhnul do kin film Zachraňte vojína Ryana, největší pozornost na sebe strhla úvodní scéna vylodění amerických vojáků v Normandii. Režisér Steven Spielberg se jako jeden z prvních odvážil představit válku se vší její brutalitou. Pravda je ale taková, že to stále nebylo dostatečné. Po skončení této slavné scény se již film ubíral tradiční cestou a divák zjistil, že krátká návštěva pláží plných mrtvých a umírajících vojáků byla ve skutečnosti pouhou kulisou pro tradiční příběh plný heroismu a vlastenectví.

Právě v tomto spočívá zásadní problém válečných filmů. Od reality se liší tím, že ve skutečné válce je to právě naopak. Brutalita, utrpení a nezhojitelné rány jsou tím hlavním obsahem. Naprostá většina filmů si proto drží jistý odstup a mrtvé či zmrzačené neukazuje vůbec, nebo jen jakoby mimoděk a v pozadí. Ještě vzácnější je potom zobrazování utrpení civilistů, válečných zločinů, znásilňování a v neposlední řadě toho, co se děje po válce. Jak napsal již řecký filozof Platón, pouze mrtví se dočkají konce války.

Proč je to důležité

Ani vysoce oceňované snímky dokumentárního charakteru jako film Nikdy nezestárnou od Petera Jacksona se často neodvažují zobrazovat pravou podstatu války. Z pohledu filmařů je to vlastně logické, běžné publikum má zkrátka své hranice a skutečně realistický film by prostě neuspěl. Pro diváky by byl až příliš znepokojující, přišli by o hrdinské příběhy v té podobě, jakou znají a vyžadují. 

Filmaři a filmová studia jsou především podnikatelé a zisk je pro ně stejně důležitý jako pro každého jiného podnikatele. Pro společnost je to ale špatně. Poprvé za celou historii máme v posledních zhruba sto letech technologii a způsob, jak širokým masám vizuálně přiblížit skutečnou podstatu války. Z uvedených důvodů to ale neděláme, a postrádáme tak schopnost představit si i ty války, do kterých jsou národy svými vůdci znovu a znovu vháněny. 

Na obranu filmařů je třeba říct, že v tomto ohledu selhává i zpravodajství, které by to mělo mít přímo v popisu práce. Naopak, filmy se mnohdy i přes vše, co bylo popsáno výše, odvažují jít dále než televizní noviny nebo většina dokumentů. Filmy jako Stalingrad, Narozen 4. července, Jdi a dívej se nebo Nabarvené ptáče se o zobrazení krutosti války a jejích dopadů na všechny účastníky alespoň pokoušejí. Je však třeba brát v potaz i to, že válečná zkušenost je něco, co je pravděpodobně nepřenositelné. 

Celou úvahu můžeme zakončit tam, kde jsme ji začali, tedy u filmu Zachraňte vojína Ryana. Kritizovat Stevena Spielberga za to, že utrpení matky, která v jednom okamžiku přišla o čtyři ze svých pěti synů, zobrazuje nedostatečně realisticky, je snadné. Existuje ale vůbec realistické ztvárnění něčeho takového?