Tohle není příběh pro omezence. Zítra vysílá Nova Cinema ve 20:15 jeden z nejsilnějších českých filmů všech dob

Jako blesk s čistého nebe

Český film Rok vdovy otevírá téma, kterému se většina lidí raději vyhýbá. Smrt blízkého člověka, truchlení a prázdnota, která po něm zůstává. Režisérka Veronika Lišková se ve svém celovečerním debutu vydává cestou realismu a jemného pozorování, bez dramatických gest.

Výsledkem je film, který nevtíravým způsobem připomene všem, kteří se museli rozloučit s milovaným člověkem, jak moc to člověka zasáhne a jak mu to zkomplikuje život. Nejde jen o samotnou ztrátu milovaného člověka, ale i o celou řadu nepříjemných věcí, které je třeba řešit v době, kdy by se člověk nejraději zavřel o samotě a vyplakal moře slz.

Ztráta, která nekončí pohřbem

Hlavní hrdinkou je Petra, tlumočnice, kterou ztvárnila Pavla Beretová. Ve čtyřiceti letech se po tragické události stává vdovou. Smrt partnera ale není jediným problémem, kterému musí čelit.

Vedle osobního smutku přichází realita každodenního života, jako je péče o dospívající dceru, komplikovaný vztah s tchýní, celá řada závazků, se kterými se musí vypořádat. Především jde o starý dům na venkově, který chtěl její manžel opravit, aby se v něm rodině dobře žilo.

Film ukazuje, že truchlení není snadný proces. Naopak, mísí se s praktickými starostmi, které nedávají prostor zastavit se. Hypotéky, dědické řízení nebo úřady se stávají téměř stejně náročnými protivníky jako samotná ztráta.

Postavy jsou civilní, uvěřitelné, blízké

Velkou devizou filmu jsou herecké výkony. Pavla Beretová podává mimořádně citlivý výkon. Sama o své postavě říká:

V této postavě jsem si dovolila být méně bojovná a více prožít zranitelnost.

Právě tato zranitelnost je klíčem k celé roli. Petra není hrdinka v klasickém smyslu. Dělá chyby, tápe, někdy selhává, a právě proto působí autenticky. Nedostala žádný manuál, co musí a co by měla dělat. Krok za krokem se musí vypořádat se vším, co nečekaně v jejím životě otřese všemi jistotami, které měla.

Silnou protiváhu představuje Zuzana Kronerová jako manipulativní tchyně. Její postava není černobílá, ale o to nepříjemněji realistická. Byla taková i před smrtí svého syna, jenže teprve teď proti ní ovdovělá snacha stojí sama.

Dceru ztvárnila Julie Šoucová, která přináší do filmu další rovinu. Představuje pohled dospívajícího dítěte na ztrátu a změnu rodinného světa. Není sice malé dítě, ale ani ona nepočítala s tím, že by tak brzy přišla o jednoho z rodičů, navíc o toho rodiče, který ji rozmazloval a byl ji bližší než praktická matka.

Film sází na skutečné emoce

Scénář vznikl volně podle deníků Zuzany Pokorné publikovaných v týdeníku Respekt. Právě tento základ dává filmu autenticitu, která je znát v každé scéně. Nejde o dramatickou konstrukci, ale o sled událostí, které potkají rodinu zemřelého muže. Režisérka Veronika Lišková, známá svými dokumenty, tuto zkušenost přenáší i do hraného filmu.

Truchlení bez klišé

Rok vdovy nenabízí romantický konec ani jednoznačné odpovědi. Ukazuje truchlení jako proces, který je velmi individuální, nevyzpytatelný, smutný a především nutný a přirozený. Vedle smutku se objevuje i špetka humoru, únava nebo vztek. Film tak reflektuje realitu mnohem přesněji než většina dramat s podobným tématem.

Natáčení téměř v intimní atmosféře

Podle Pavly Beretové byla klíčová atmosféra na place plná otevřenosti a dialogů. Tvůrci sdíleli osobní zkušenosti, což se promítlo do výsledného stylu filmu. Herečka v hlavní roli zároveň zdůrazňuje, že téma smrti ji dlouhodobě zajímá a považuje za důležité o něm mluvit. Film tak nevnímá jen jako roli, ale i jako společenské téma, které se týká úplně všech.

Rok vdovy není jen příběhem o ztrátě partnera. Je také výpovědí o tom, jak společnost pracuje s truchlením, jak málo prostoru dostávají pozůstalí a jak důležité je mluvit o bolesti otevřeně.

Snímek osloví nejen ty, kteří mají osobní zkušenost se ztrátou. Jak říká sama Pavla Beretová, může jít o „smíření uvnitř sebe, s čímkoliv těžkým v našich životech".

K vidění na Nova Cinema 25.3. ve 20:15.