Štítek se typicky vztahuje na klasická dramata, historické žánry, formy s pevně danými konvencemi a rituály, které se předávají napříč generacemi, a také na divadelní styly s dlouhou historií a zavedenou praxí.
Tradiční divadlo se často vyznačuje dodržováním zažitých narativních struktur, estetických principů a dramatických konvencí. Moderní a experimentální formy naopak mohou tyto hranice záměrně překračovat nebo bořit.
Ano, štítek se může vztahovat i na tradiční divadelní formy z celého světa, jako je japonské Nō či Kabuki, indické klasické tance nebo čínská opera, pokud se o nich píše v kontextu jejich tradiční podoby a významu.
Tradice může sloužit jako inspirace pro nová díla, základ pro experimenty, nebo jako předmět reinterpretace. Umožňuje nahlédnout na klasická témata z nové perspektivy a udržuje živou diskusi o kořenech divadelního umění.
Články se mohou zaměřovat na dramaturgii, režijní postupy, herecké techniky, scénografii, kostýmy, historický kontext vzniku a vývoje děl, nebo na recepci a interpretaci tradičních kusů v různých dobách a kulturách.
