Z ghetta až do Guinessovy knihy rekordů: Příběh mužu, co změnil svět hudby

Chlapec, co schovával drobáky do pusy

Když se Louis Daniel Armstrong narodil, svět o něm ještě nevěděl – a možná ani on sám ne. Datum narození? Otázka, na kterou by ti ani jeho vlastní trubka nezatroubila jasnou odpověď. Tvrdil, že přišel na svět 4. července 1900, tedy přesně na Den nezávislosti, protože to znělo vlastenecky. Historici později našli jiný údaj: 4. srpna 1901. Ale kdo by to po něm chtěl řešit – hlavní bylo, že vůbec přežil.

Louis vyrůstal v neworleanské čtvrti přezdívané Bojištěm, kde se střetávaly bída, hazard a prostituce. Jeho matka Mary byla sotva patnáctiletá a otec, poté co ho zplodil, zmizel rychleji než tón z trubky. Louis se proto protloukal, jak se dalo. V pěti letech už „podnikal“ – prodával noviny, žebral, a když měl štěstí, hrál na ulici. Peníze si schovával do pusy, aby mu je nikdo neukradl. A tak získal přezdívku Satchelmouth – tedy „velká huba“. Zkráceně Satchmo.

(Armstrongova nahrávka byla uvedena do Síně slávy Grammy v roce 1999. Píseň, která je zamýšlena jako protijed na stále více rasově a politicky nabitou atmosféru každodenního života ve Spojených státech, má také nadějný, optimistický tón s ohledem na budoucnost, s odkazem na děti, které se rodí na svět a mají se na co těšit. Píseň byla původně nabídnuta Tonymu Bennettovi, který ji odmítl. Poté byla nabídnuta Louisi Armstrongovi.)

Z basy rovnou do síně slávy

Jako kluk to přehnal s oslavou Nového roku. Vypůjčil si pistoli nevlastního otce a začal střílet do vzduchu. Výsledek? Ne jazzový koncert, ale pobyt v nápravném zařízení. Paradoxně právě tam mu osud konečně foukl do not. Učitel hudby Peter Davis si všiml, že tenhle uličník má dar od Boha. Louis neuměl číst noty, ale když se nadechl a zahrál, znělo to, jako by trubka mluvila jeho duší.

Od té doby už měl jasno:

Život je jako trubka – když do ní nefoukneš, nic z ní nevyjde.

Cesta na vrchol aneb Když trubka smete Beatles

Z ulice se dostal do jazzových kapel a brzy i do nahrávacího studia. Když v roce 1923 natočil první skladby s King Oliver’s Creole Jazz Bandem, bylo jasné, že jazz dostal svého krále. Armstrongova energie, improvizace a ten nezaměnitelný chraplák proměnily každou písničku v zážitek.

A pak přišel rok 1964. Beatles vládli světu – do té doby, než zaznělo “Hello, Dolly!”. Louis v té době už dávno překročil šedesátku, ale smetl čtyři mladé bouřliváky z prvního místa americké hitparády. Podle Guinessovy knihy rekordů se tak stal nejstarším interpretem, který to kdy dokázal. V té době už měl přezdívku Pops – protože každý jazzman věděl, že Louis je prostě tatíček všech muzikantů.

O ženy neměl nouzi

Satchmo měl čtyři manželky a jednu „neoficiální“ dceru, která se přihlásila až po jeho smrti. Vztahy s ženami byly stejně živé jako jeho sóla – žádný dlouho netrval, ale nikdy v nich nechyběla vášeň a humor. S druhou ženou, pianistkou Lil Hardin, se rozvedl, protože, jak sám říkal, „hráli už každý jinou melodii“.

Nakonec našel klid až s Lucille Wilson, zpěvačkou z newyorského Cotton Clubu. Byla to ona, kdo mu po koncertě v Lucerně v roce 1965 šeptal do ucha, že v ho Československu lidé milují stejně jako doma.

Jazzman s Davidovou hvězdou

Armstrong byl srdcem černoch z Louisiany, ale jeho duše byla kosmopolitní. Jako kluk vyrůstal u židovských vetešníků, kteří mu dali najíst i práci. Naučili ho pár modliteb, dali mu Davidovu hvězdu, a on ji nosil na klopě po celý život. Ne proto, že by konvertoval, ale z vděčnosti. Všichni vyvrhelové světa byli podle něj jedna rodina.

Jeho hudba to dokazovala, spojovala lidi všech ras, náboženství i kontinentů. Dokonce i mimo Zemi. Armstrongovo Melancholy Blues totiž NASA přiložila na Zlatou desku, která letí vesmírem na palubě sondy Voyager. Takže někde daleko, daleko od nás možná právě teď mimozemšťané poslouchají, jak se Louis usmívá do trubky.

Odejít se smíchem na rtech

Když mu lékaři řekli, že jeho srdce je unavené, jen se zasmál: „To bude tím, že hraje jazz.“ Hrál až do posledních sil. Když 6. července 1971 zemřel, slyšeli ho přátelé ještě naposled smát se na lůžku. Louis Armstrong odešel, jak žil – s humorem a hudbou.

Malá jazzová pointa

Louis říkal:

Život je jako jazz – nejlepší část je improvizace.

A měl pravdu. Z ulice, kde si jako kluk schovával mince do pusy, se vypracoval na legendu, která ovlivnila celý svět.

Jeho trubka už dávno ztichla, ale kdykoli zazní „What a Wonderful World“, víme, že Satchmo měl pravdu. Svět může být nádherný, když do něj foukneš správnou notu.