Smrt jí několikrát dýchala na záda. Pak přišla rána, kterou nečekala ani slavná Boženka

Když se člověk vrátí z nemocnice rovnou na jeviště

Diváci si ji dodnes spojují především s profesorkou Boženkou ze Sněženek a machrů. Elegantní učitelka s přísným pohledem a nezaměnitelným vystupováním se stala jednou z postav, které k oblíbené komedii neodmyslitelně patří. Valentina Thielová však měla za sebou mnohem pestřejší život, než by se mohlo zdát z několika filmových scén. Její příběh se odehrával nejen před kamerou, ale také v zákulisí divadla, na cestách do zahraničí a v soukromí, o němž dlouho příliš nemluvila.

Jedna z jejích vzpomínek dokládá, jak vážně brala hereckou práci. Když působila v Laternĕ magice, onemocněla zápalem plic a skončila ve fakultní nemocnici na pražském Karlově náměstí. Jenže představení bylo vyprodané a za ni nebyla náhrada. Kolegové proto vyjednali s lékařem, aby mohla na několik hodin opustit nemocniční lůžko. Herečku odvezli sanitkou přímo do divadla, ona odehrála představení a stejným způsobem se vrátila zpátky do nemocnice.

Dnes by takový postup působil téměř neuvěřitelně, sama Thielová na něj ale vzpomínala s typickým nadhledem.

Když je člověk mladý, tak zvládne leccos,

poznamenala. V jejích slovech nebyla snaha dělat ze sebe hrdinku. Spíše připomínala dobu, kdy se na spolehlivost a povinnost vůči kolegům kladl mimořádný důraz. A právě tato oddanost práci ji provázela i v dalších letech, přestože jí osud ne vždy oplácel stejnou měrou.

Tři tváře na jednom jevišti

Zásadní kapitolou její kariéry se stala světová výstava EXPO 58 v Bruselu. Československá účast tehdy vzbudila mimořádný zájem a jedním z největších lákadel se stala Laterna magika, originální spojení divadelního vystoupení, filmových projekcí a živé hudby. Za projektem stáli mimo jiné režisér Alfréd Radok a scénograf Josef Svoboda. To, co dnes může připomínat běžnou multimediální show, bylo v tehdejší době technickou i uměleckou senzací.

Valentina Thielová se na tomto projektu podílela jako jedna z konferenciérek společně se Sylvou Daníčkovou a Zdeňkou Procházkovou. Jejich úkol nebyl tak jednoduchý, jak by se mohlo zdát. Každá se musela naučit provázet diváky programem v několika světových jazycích a přesně sladit řeč s předtočenými obrazy, které se objevovaly na plátnech. Na jevišti tak vznikal dojem, že jedna žena vede rozhovor sama se sebou ve třech různých podobách.

Alfréd Radok byl podle Thielové mimořádný perfekcionista. Chyby nepřicházely v úvahu, protože herečky nereprezentovaly pouze samy sebe, ale také československou kulturu před mezinárodním publikem. Musely si osvojit přesný rytmus řeči a udržet ho při každé repríze. Thielová později vzpomínala, že texty měla v paměti ještě dlouhá léta. Dokonce tvrdila, že kdyby ji někdo probudil uprostřed noci, dokázala by je začít odříkávat.

Úspěch Laterny magiky ji nadchl. Když si po letech vybavovala atmosféru bruselského vystoupení, přiznávala, že z ní má dodnes husí kůži. Diváci podle ní jen fascinovaně hleděli na scénu, na níž se prolínala živá přítomnost s filmovým obrazem. Z původně propagačního programu se stal fenomén, který československému umění otevřel dveře do světa.

A přestože se Thielová později proslavila i díky filmu, na toto období vzpomínala jako na jeden z nejsilnějších zážitků svého života. Zvláštní přitom je, že její cesta do Bruselu nebyla jen příběhem úspěchu a obdivu. Ještě před odjezdem se totiž setkala s atmosférou, která připomínala, že v tehdejším Československu mohla být i výjimečná pracovní příležitost zároveň důvodem k podezření.

V Bruselu obdiv, doma otázky

Před cestou na Západ se o Thielovou začali zajímat lidé, kteří ji rozhodně nezvali na kávu. Jak později vzpomínala, přibližně měsíc před odjezdem jí několikrát zazvonil telefon. Když ho zvedl její manžel, na druhém konci se nikdo neozval. Teprve ve chvíli, kdy byla doma sama, se jí představil muž, který ji jménem ministerstva vnitra pozval na schůzku do budovy na pražské Letné.

Tam jí měli vysvětlovat, jak nebezpečná může být cesta do západní Evropy. Herečky prý dostaly doporučení, aby se pohybovaly nejméně ve třech, protože údajně hrozilo, že se je někdo pokusí unést. Pro dnešního čtenáře to může znít jako scéna ze špionážního filmu. V roce 1958 však podobné varování připomínalo, že železná opona nebyla jen hranicí na mapě. Byla také součástí každodenního života lidí, kteří se dostali do hledáčku režimu.

Brusel jí přinesl také příjemnější zážitky. Během mezinárodního filmového festivalu se setkala s osobnostmi, které do té doby znala především z filmového plátna. Vzpomínala například na galantnost francouzského herce Jeana Maraise a na osobnost italské hvězdy Sophie Loren. Pro mladou herečku to muselo být setkání s úplně jiným světem.

Dvakrát toužila po dítěti. Dvakrát bojovala o život

Za noblesním vystupováním se přitom skrývala také bolest, o níž herečka dokázala otevřeně mluvit až po letech. S druhým manželem Arpádem Vilčekem prožila 47 let. Jejich vztah byl pro ni důležitou životní oporou, ale jedna touha se jim nikdy nesplnila. Valentina si přála vlastní dítě, jenže dvakrát otěhotněla mimoděložně. Obě těhotenství skončila vážnými komplikacemi a podle jejích slov jí šlo o život.

Poprvé jí bylo osmadvacet, podruhé jednatřicet let. V době, kdy ještě nebyly běžně dostupné ultrazvukové kontroly, se na problém nepřišlo včas a následovaly náročné zákroky. Při jednom z těchto těhotenství podle její vzpomínky čekala dokonce dvojčata.

Přes osobní ztrátu se herečka snažila pokračovat v práci. Byla zvyklá přijímat nabídky, které přicházely, ať už šlo o dabing, divadelní hostování, zájezdová představení nebo filmové role. Její profesní dráha ovšem nebyla jen otázkou talentu a pracovního nasazení. V určité chvíli o ní začaly rozhodovat také politické poměry.

Rok 1968 jí změnil život

S manželem Arpádem Vilčekem se Thielová veřejně postavili proti sovětské okupaci Československa v srpnu 1968. Následná normalizace zasáhla oba. Vilček přišel o zaměstnání a herečce se začaly zavírat dveře k filmovým a televizním rolím. Z někdejší nadějné filmové tváře se stala žena, kterou režim odsunul na okraj.

Když se později ohlížela za svým životem, neskrývala, že jí někdy chyběla schopnost prosadit se tvrději. Říkala, že nikdy neměla ostré lokty a často se rozhodovala podle intuice, která ji ne vždy vedla nejsnazší cestou. Zároveň ale odmítala propadat sebelítosti. Její životní postoj vystihovala jednoduchá věta: člověk se musí pokusit jít dál, i když se ocitne na nepříjemné křižovatce.

A pak tu byly ještě náhody, které by scenárista mohl považovat za přehnané. Podle vlastního vyprávění se Thielová několikrát ocitla nebezpečně blízko letecké katastrofě. Při jedné cestě s kolegyní omylem nastoupily do jiného letadla, než měly. Stroj, kterým měly původně letět, se později zřítil. Podobná situace se jí měla přihodit ještě dvakrát, jednou také s herečkou Alenou Vránovou.

Když tyto události vyprávěla, lidé se podle ní někdy smáli, protože zněly jako neuvěřitelná historka. Ona sama však upozorňovala, že šlo o skutečné tragédie, nikoli o veselou příhodu. Za každou podobnou náhodou totiž zůstávali lidé, kteří takové štěstí neměli. Thielová si uvědomovala, jak tenká může být hranice mezi obyčejným dnem a událostí, která člověku navždy změní život.

Boženka, která se bála lyží

Když ji režisér Karel Smyczek obsadil do komedie Sněženky a machři, vznikla role, která jí později přinesla novou vlnu popularity. Profesorka Boženka byla upjatá, přísná a občas působila, jako by ji mladická rozpustilost jejích svěřenců přiváděla k zoufalství. Ve skutečnosti však měla herečka k zimním sportům daleko. Na lyžích nikdy nestála a představa, že se má pohybovat na zasněženém svahu, jí naháněla strach.

Rekvizitáři jí na lyže připevnili malé klínky, díky nimž získala lepší stabilitu a nemusela se tolik obávat, že se nekontrolovaně rozjede.

Když se po letech na Thielovou ptali její mladší kolegové, nevzpomínali na ni jako na nepřístupnou filmovou autoritu. Václav Kopta, který ve filmu ztvárnil Radka Převrátila, ji popsal jako mimořádně noblesní a vlídnou dámu, z níž vyzařoval zvláštní klid. Připadala mu jako žena, která má úroveň a nemusí ji nikomu dokazovat.  Jan Antonín Duchoslav, představitel Vikiho Cabadaje, zase zdůraznil, že k ní mladší herci přistupovali s velkou úctou. Přestože spolu na place netrávili tolik času jako vrstevníci, zůstala mu v paměti jako důstojná herečka, kterou bylo snadné respektovat. Kopta navíc připomínal, že Thielová patřila už v padesátých letech k nejkrásnějším ženám československého filmu. Znal ji také z filmu Florenc 13.30, kde ho zaujala ještě dávno před natáčením slavné horské komedie.

Reklama, která jí pomohla začít znovu

Po smrti manžela v roce 2006 přišla další těžká rána. Thielová s ním prožila téměř půl století a jeho odchod pro ni znamenal nejen ztrátu životního partnera, ale také konec každodenní jistoty, na kterou byla zvyklá. Brzy se navíc musela vypořádat s nepříjemným dědictvím. V rozhovoru pro Aha! vyprávěla, že protože s manželem neměli závěť, musela vyplatit jeho potomky z prvního manželství.

Podle jejího vyjádření jí tato situace odčerpala prakticky veškeré úspory, které s Vilčekem za společný život nastřádali. Pomoci si musela i prodejem chaty, kterou budovali dlouhé roky. Nešlo přitom o žádné bohatství, které by herečka získala díky slávě. Sama vysvětlovala, že herci její generace byli placeni výrazně hůře než dnešní hvězdy a že brala prakticky každou práci, kterou mohla získat.

Nakonec jí pomohla nabídka, kterou by si s její filmovou minulostí možná spojoval málokdo. Thielová se objevila v reklamě na přípravek určený k upevnění zubních protéz. Někteří herci se podobným reklamám vyhýbají, ona však později otevřeně říkala, že se za ni nestydí. Honorář jí totiž pomohl zvládnout období, kdy po vyplacení dědiců zůstala téměř bez peněz. Reklama se navíc stala tak známou, že ji podle vlastních slov lidé poznávali i díky ní.Valentina Thielová se tak v mnoha ohledech podobala svým nejslavnějším filmovým postavám jen na první pohled. Dokázala být noblesní, klidná a vtipná, ale za touto tváří se skrýval život plný ztrát, nepříjemných zvratů a nečekaných začátků.

Valentina Thielová zemřela 15. října 2022 ve věku 89 let.