Zítra na ČT jedna poběží nejlepší Svěrákova komedie. 90 % Čechů bohužel netuší, že vůbec existuje

Když se potkají pořádek a živelná pohroma

Televizní film Utopím si ho sám z roku 1989 patří mezi méně nápadné, ale o to milejší kousky československé televizní tvorby. Scénář napsal Zdeněk Svěrák, režie se ujal zkušený František Filip a výsledkem je komedie, která stojí především na hereckých výkonech a typickém svěrákovském humoru, tedy na humoru, který se nevnucuje, ale spíš nenápadně přisedne a začne si s divákem povídat. Hra s češtinou je už jen bonusem.

Příběh začíná v nemocnici, kde se setkají dva muži v důchodovém věku. Na jedné straně stojí melancholický a spořádaný vdovec Havlík, bývalý tramvaják, kterého s typickou lidskostí a jemností ztvárnil Vlastimil Brodský. Na straně druhé je temperamentní bonviván Chouň, kterému dodal nezaměnitelný šarm Miloš Kopecký.

A už jejich první setkání naznačuje, že tohle nebude obyčejné přátelství. Je to spíš experiment: co se stane, když k puntičkářskému důchodci nastěhujete živelnou pohromu v lidské podobě?

Svěrákův humor je jemný, ale přesný

Zdeněk Svěrák má zvláštní schopnost – dokáže z obyčejných situací vytvořit malé komediální poklady. Nepotřebuje divoké gagy ani zběsilé honičky. Stačí mu dialog, charakter postavy a situace, kterou zná každý.

Film pracuje s jednoduchým, ale velmi funkčním motivem. Havlík nabídne Chouňovi střechu nad hlavou. Netuší však, že tím zároveň otevře dveře do světa, kde se večeře mění v společenské události, pořádek v bytě v dobrodružnou disciplínu a klidný život v nekonečný chaos.

Jak uvádí Česká televize, film stojí především na „rozdílnosti povah a životního stylu, která tvoří jádro úsměvné komedie“. Právě tento kontrast dává příběhu tempo i humor.

Svěrákův jímavý příběh dvou osamělých mužů, kteří prostřednictvím náhodného setkání objevují všecky krásy světa, je bezesporu brilantní hereckou partiturou Vlastimila Brodského a Miloše Kopeckého v rolích životních outsiderů rozdílné úrovně i charakteru. Epilog, ohromující svou neobyčejnou obyčejností, potom napovídá, že opravdové přátelství je nade všechny křivdy světa,

popsal jeden divák své dojmy na ČSFD.

Herecký koncert dvou legend

Hlavní ozdobou filmu je herecká dvojice Brodský–Kopecký. Vlastimil Brodský dokázal postavu osamělého vdovce zahrát s obrovskou empatií. Jeho Havlík je postava, kterou divák okamžitě chápe. Je to člověk, který má rád svůj řád, své zvyky a své ticho. Sousedé ho mají rádi, nevyhledává konflikty. Miloš Kopecký naopak přináší energii, lehkou drzost a životní nadhled. Jeho Chouň působí jako muž, který dokáže přežít úplně všechno, kromě nudy.

Chemie mezi oběma herci je natolik silná, že divák často zapomene, že sleduje film. Má pocit, že jen tiše sedí v koutě bytu a sleduje dva staré přátele při jejich každodenních bitvách.

Vedle nich se ve filmu objevují další herecké legendy – Stella Zázvorková, Jiřina Bohdalová nebo kouzelná Marie Rosůlková. Každá z těchto hereček dodává filmu další vrstvu humoru i lidskosti.

Když přátelství dostane trhlinu

Idylické soužití však netrvá věčně. Film postupně ukazuje, že rozdílnost povah může být sice zábavná, ale také nebezpečná. Situace se dramatizuje ve chvíli, kdy Chouň svého hostitele okrade. Právě zde se komedie nenápadně mění v lidské drama.

Svěrák se nebojí ukázat, že přátelství není jen o smíchu, ale také o důvěře. A že stáří nemusí znamenat jen klid, ale i nové životní zkoušky. Přesto film nikdy neztrácí lehkost a lidský nadhled.

Televizní film, který nestárne

Utopím si ho sám vznikl na konci osmdesátých let, přesto působí překvapivě svěže. Možná proto, že pracuje s tématy, která nestárnou – samota, přátelství, potřeba blízkosti i schopnost smát se sám sobě.

Film vznikal v době, kdy ČST pravidelně produkovala komedie založené především na herectví a silném scénáři. Právě tato kombinace dnes často chybí. Tvůrci tehdy dokázali vytvořit příběhy, které nebyly okázalé, ale byly lidské a upřímné. Dnes jde spíš o pokus přiblížit se nové generaci diváků, jenže ta je zhýčkaná úplně jinými projekty natáčenými s jiným rozpočtem a skromná česká televizní tvorba je nechává netečnými.

Svěrákovský rukopis, který baví generace

Scénáře Zdeňka Svěráka mají jedno společné – dokážou pobavit velkou skupinu střední a starší generace diváků. Humor nikdy není samoúčelný. Vždy v sobě nese drobnou životní pravdu, kterou si divák odnese spolu s úsměvem.

Utopím si ho sám je typickým příkladem této tvorby. Nenápadný televizní film se díky silným dialogům a hereckým výkonům proměnil v dílo, které se i po letech vrací na obrazovky a stále si dokáže najít diváky.

Pokud hledáte film, který zahřeje, pobaví a připomene, že humor může být laskavý i inteligentní zároveň, právě tato komedie je ideální volbou. Připravte si čaj, zachumlejte se do deky a dopřejte si příjemný oddechový zážitek. Utopím si ho sám je totiž přesně ten typ filmu, který dokáže zpříjemnit mrazivé nedělní odpoledne a připomenout, že nejlepší komedie píše sám život (a pan Svěrák).

Ve vysílání 8. února odpoledne na ČT1.