Quo Vadis: Ukázka toho, jak se točily velkofilmy před érou počítačových triků

Film zachránil filmové studio MGM před bankrotem

Příběh vychází ze stejnojmenného románu, jenž byl vydán roku 1896 polským autorem Henrykem Sienkiewiczem. Zajímavé je nejen hlavní herecké obsazení, ale i to, že si zde své první zkušenosti před kamerou v roli komparzistů vyzkoušeli herci Bud Spencer (tenkrát ještě jako Carlo Pedersoli) a Sophia Loren. Film byl nominován na 8 Oscarů, a to včetně kategorie Nejlepší film. Obrovský kasovní úspěch zachránil studio Metro-Goldwyn-Mayer před bankrotem. Peter Ustinov získal Zlatý glóbus za nejlepší mužský výkon ve vedlejší roli.

Práva na film koupilo studio MGM koncem třicátých let a hned od začátku bylo v plánu natáčet v Itálii. Jenže než se vše naplánovalo, přišla 2. světová válka a práce na filmu byly odloženy na neurčito.

Když se po válce situace v Evropě uklidnila, opět se začalo plánovat. Produkce si pronajala nedaleko Říma filmová studia Cineccita se 148 akry pozemků a devíti zvukovými scénami.

Po měsících příprav přijeli na místo umělecký ředitel, kostýmní výtvarník a dekoratér. Psal se rok 1948. Okamžitě začaly práce na venkovních scénách, jakými byl například Neronův palác, kus starověkého Říma, velký most a vila Plautius. Začala výroba tisíců kostýmů pro kompars, palácových závěsů, koberců, kovových a skleněných pohárů a deseti vozů. Odborník na zvířata začal po Evropě shánět vhodné lvy, gepardy, koně, býky a další zvířata. Natáčet se začalo v roce 1950.

Složité obsazování rolí

Film byl původně obsazen v roce 1949 Elizabeth Taylor a Gregorym Peckem, z toho ale sešlo. Role nakonec připadly Deborah Kerr a Robertu Taylorovi. Elizabeth Taylor nakonec získala malou roli křesťanské otrokyně.

Pro roli Lygie byla zvažovaná i Audrey Hepburn, a dokonce se dochovaly fotky z kostýmních zkoušek. Režisér Mervyn LeRoy si ale nakonec vybral už známější hvězdičku MGM Deborah Kerr.

Na náročný konkurz vzpomínal i Peter Ustinov, kterému bylo 28 let a dostal nabídku na roli císaře Nera. Popsal, že ho povzbuzovali, aby byl ještě šílenější. Clark Gable si neuměl představit, že by měl obléct dobový kostým, a tak roli Marcuse Viniciuse odmítl. Naopak Patricia Laffan, která se ucházela jen o drobnou roli, nakonec ztvárnila vznešenou Poppaeau.

Z natáčení

Film stál neuvěřitelných 7 milionů dolarů a stal se ve své době nejdražším filmem, který byl kdy natočen. Pro filmové studio Cinecitta, které v roce 1924 otevřel Benito Mussoliny, to byla skvělá reklama.

Natáčení v poválečné Itálii nabídlo americkým studiím nesmírné zázemí a levnou italskou pracovní sílu a komparzisty, kterých byly zapotřebí tisíce. Hollywood se do studií Cinecitta potom často vracel a produkoval zde mnoho svých největších velkofilmů, včetně Heleny Trojské, Ben-Hur a Kleopatry.

Ve filmu bylo použito deset italských lokací. Většina z nich nebyla identifikována, tedy až s výjimkou Via Appia a závěrečné scény podél 2000 let staré Viale dei Cipressi v Toskánsku, což jsou snadno rozpoznatelná místa.

V létě roku 1950, kdy se Quo Vadis natáčel, byl Řím v sevření intenzivní vlny veder, a navíc šlo o Svatý rok a město i okolí bylo přecpané poutníky. Nakonec bylo horko tak úmorné, že štáb nemohl dostat ani lvy do arény.

Kvůli nedostatečnému technickému zázemí muselo studio přivést do Itálie tuny technického vybavení, jako byly generátory, světla a další elektrické vybavení.

Rekord byl stanoven i v počtu kostýmů, kterých bylo použito 32 tisíc. Císařovna Poppaea měla i šaty ze 14karátového zlata.

Natáčení trvalo šest měsíců, a to především kvůli náročným davovým scénám. Triumfálního pochodu se zúčastnilo 5500 statistů, scény v aréně 8000, požár Říma se natáčel čtyřiadvacet nocí.

Tuto kultovní a téměř tříhodinovou podívanou má v programu 29. července ČT2 ve 20:00.