Prodavačku z Chalupářů znal téměř každý, její jméno málokdo

Z Košic na pražská prkna

První duben 1926, Košice. Narodila se holčička, která jednou promluví hlasem, jenž se zapíše do kolektivní paměti národa.

Cesta vedla do Prahy. Rok 1951, absolutorium na DAMU – prestižní škola, která otevírala dveře k velkým rolím. Měla všechno: vzdělání, talent, odhodlání. Jenže realita českého divadelnictví byla jiná než sny.

Už během studií okusila film. Rok 1948, snímek „Daleká cesta“ režiséra Alfréda Radoka. Ztvárnila vězeňkyni v terezínském ghettu. Silné drama, které by mohlo být startem velké kariéry. Mohlo.

Osmatřicet let na stejném místě

První srpen 1951. Věra Koktová nastupuje do Divadla S. K. Neumanna v Praze-Libni. Dnes se mu říká Divadlo pod Palmovkou. Tehdy to byla jistota. Stálý plat, pravidelné představení, bezpečí.

Zůstala tam osmatřicet let. Až do srpna 1989, kdy odešla do důchodu. Celý profesní život na jednom jevišti. Zatímco jiní skákali z angažmá do angažmá, ona držela kurz. Divadlo jí dávalo stabilitu, kterou film nikdy nenabídl.

Před kamerou? Ano, pravidelně. Ale vždycky jen na okraj. Hostinská ve „Florenci 13,30“. Poštovní úřednice v kriminálce „Na kolejích čeká vrah“. Tvář, kterou znáte. Jméno, které vám unikne.

A pak přišli Chalupáři

Rok 1975. Československá televize spouští seriál, který se stane fenoménem. Chalupáři. Příběh o městských lidech, kteří hledají klid na venkově. A v konzumu za pultem stojí ona – prodavačka s nezaměnitelným hlasem.

Několik scén. Pár dní natáčení. Ale výsledek? Nesmrtelnost. Diváci si ji zamilovali pro přirozenost, se kterou ztělesňovala všednost normalizačního Československa. Režisér František Filip na ni vzpomínal: „S Věruškou se pracovalo moc hezky. Byla to dokonalá konzumní prodavačka, nikdo to nemohl sehrát líp.“

Jenže co to znamenalo finančně? Realita byla krutá. V divadle měla fixní plat mezi 1 800 až 2 400 korunami měsíčně. Za den natáčení v televizi nebo filmu dostala 200 až 400 korun. V Chalupářích odehrála několik dní – jednorázový přivýdělek, žádné autorské honoráře, žádné reprízné. Sláva bez peněz.

Zatímco seriál běžel v reprízách desítky let a bavil miliony diváků, ona žila z divadelního platu. Tak to prostě fungovalo.

Tři manželství a syn, který byl její kotvou

Soukromí Věry Koktové nebylo jednoduché. Třikrát vdaná. První manžel? MUDr. Miroslav Holub, DrSc. – básník, imunolog, lékař. Muž mnoha tváří. Z tohoto svazku se v roce 1949 narodil syn Radovan Holub, který se později stal filmovým publicistou a žurnalistou.

Radovan a dva vnuci – to byla její rodina. Její kotva. Všechno ostatní byly jen spekulace. Na internetu se občas objevují dohady o dalších rodinných vazbách na známé osobnosti se stejným příjmením. Nesmysl. Pouhá shoda jmen.

Její štěstí se soustředilo kolem syna a jeho dětí. Tečka.

Učitelka, která formovala budoucnost

Divadlo a film nebyly všechno. Věra Koktová našla naplnění i jinde – v učení. Na Lidové škole umění v Praze-Břevnově vyučovala herectví. Předávala zkušenosti, které nasbírala za desítky let na jevišti i před kamerou.

Mezi její žáky patřily osobnosti jako Milena Steinmasslová, Jan Teplý mladší nebo Zuzana Vejvodová. Formovala generace. To, co jí film odepřel v penězích, vrátilo jí učení v uznání.

V roce 1996 obdržela Cenu Senior Prix – ocenění za celoživotní přínos české kultuře. Konečně. I v pozdějším věku se občas vrátila před kameru. Tetička v komedii „Trhala fialky dynamitem“. Uklízečka v nemocnici v „Jak básníci neztrácejí naději“. Malé role, velká srdce.

Konec v Podbořanech

Dvacátý pátý červenec 2013. Léčebna dlouhodobě nemocných v Podbořanech. Věra Koktová umírá ve věku 87 let na zástavu srdce. Krátká nemoc. Tichý odchod.

Rodina truchlí. Veřejnost vzpomíná. Jeden z diváků napsal: „Příjemná paní, měla ojedinělý hlas. Hlubokou soustrast její rodině.“ Slova, která říkají všechno.

Věra Koktová nebyla hvězda první velikosti. Neplnila titulní strany novin. Nedostávala hlavní role. Ale její hlas, její tvář, její přirozenost – to všechno zanechalo stopu, kterou čas nevymaže.

Žena s prestižním vzděláním, která celý život bojovala o přežití. Herečka, která dostávala drobky, ale dávala všechno. A my si ji pamatujeme. Právě proto.