Já to tedy beru, šéfe…! aneb Na skok v nedávné historii, kdy pracovat bylo povinností

Umělé vytváření pracovních míst vedlo k tomu, že se určité profese potýkaly s nedostatkem lidí. A to dokonce celá politika zaměstnanosti začínala už ve školách, kde si vedení fabrik hýčkalo své potencionální budoucí pracovníky a předcházelo si je třeba formou stipendia na odborném učilišti. Po lidech, kteří měli už praxi, byl v některých oborech takový hlad, že jim byly nabízeny byty, rekreace a různé pracovní výhody. A sehnat ty potřebné zaměstnance, to měli za úkol náboráři.

V komedii Já to tedy beru, šéfe…! se tohoto nelehkého úkolu zhostili herci Luděk Sobota a Petr Nárožný. Oba byli v té době vnímáni jako herci stvoření pro role ňoumů, kteří nejsou zrovna ideální pro řešení praktických věcí. Tak také vypadala jejich práce, která byla vlastně založená na kradení zaměstnanců jiným firmám, aby jimi mohli obsadit určité pracovní pozice ve své fabrice.

V době, kdy byl film natáčený, bylo v Československu mnoho opravdu velkých podniků čítajících obrovské množství zaměstnanců. Petr Schulhoff se při psaní scénáře, podle kterého si film natočil, jimi inspiroval a pro podnik Pragokov stvořil náboráře, kteří doslova žili svou prací. Přestože nebyli moc chytří, do své práce se ponořili naplno a profesi náboráře přetvořili až na tajné detektivy, kteří lstí a prohnaností plní své pracovní povinnosti.

Dnešní zaměstnanci personálních agentur mohou jen blednout závistí nad vynalézavostí Ládi Pitrase a Oty Vacáka. Ti jsou ochotní zajít až nad rámec svých povinnosti a neštítí se ani vydírání, sehraných scén pro podnícení žárlivosti či řešení manželských krizí. To vše jen proto, aby měli pocit z dobře odvedené práce.

Komedii ještě zpestřil soukromý život náborářů, kteří doma zdaleka nedokázali být tak efektivní jako v zaměstnání a žili tak trochu „pod pantoflem“. Chudák Vacák musel chodit spávat po Večerníčku, protože to bylo to jediné, co si na něm manželka cenila, a Pitras se zase musel podřizovat teroru babičky, která nedopřála manželům ani kousek soukromí, a nakonec musel žárlivost řešit i doma.

Zdánlivě banálnímu příběhu dodalo patřičný lesk herecké obsazení a v titulcích září jména jako Iva Janžurová, Alena Vránová, Míla Myslíková, Marie Rosůlková, Lubomír Lipský, Josef Větrovec, Karel Augusta, Václav Lohniský a řada dalších.

Režisér Petr Schulhoff byl pedant a Luděk Sobota a Petr Nárožný byli běžně zvyklí ve svých rolích „hlupáků a ňoumů“ často improvizovat. Luděk Sobota už byl z precizního dodržování scénáře tak otrávený, že se rozhodl simulovat zdravotní indispozici. Když za ním přišel brzo ráno režisér, vymlouval se, že se cítí mizerně, jako by na něj šel infarkt. Schulhoff mu řekl, ať si odpočine a přijde později, a infarkt nakonec ten den postihl režiséra. Sobota si to potom vyčítal, že mu ho přivolal.