Jak se žilo v době, kdy se natáčeli Chalupáři a další oblíbené seriály, ke kterým se tak rádi vracíme

Kdo chaloupku nezdědil, často ji usilovně roky sháněl, a nakonec ji koupil třeba i s nájemníkem, jen aby mohl začít s chalupařením co nejdříve. Režim tuto neškodnou a politicky nedotčenou zálibu podporoval, a tak vznikaly různé chatové osady, kde si lidé, kterým přišla celoroční péče o starou nemovitost náročná, mohli postavit chatku a trávit léto s podobně postiženými nadšenci.

V sedmdesátých a začátkem osmdesátých let bylo chataření a chalupaření snem, za kterým se hnala většina Čechů, kteří dokázali ušetřit nějakou tu korunu. V tomto období také vznikl nápad na seriál, který se zapsal do historie jako jeden z nejoblíbenějších děl československé seriálové tvorby. Začali se rodit Chalupáři.

Právě v této době začaly být seriály opravdu hodně populární. Lidé řešili osudy seriálových hrdinů cestou do práce, ve frontě u řezníka nebo v hospodě u pivka. Všichni byli seriálovými hrdiny pohlceni, srovnávali se s nimi, kritizovali a chválili je, jako by to byli jejich sousedé.

Na rozdíl od filmu, který nabízel krátký a ucelený příběh, seriál přitahoval k obrazovkám mnohem více diváků, kteří se pravidelně celý týden těšili na další nový díl, který býval většinou v neděli večer.

Seriálovým průkopníkem lidové zábavy u nás byl osmnáctidílný seriál Tři chlapi v chalupě (1962–1963). První díly se kvůli omezeným technickým možnostem dokonce vysílaly živě ze studia. Teprve několik posledních dílů bylo natočeno a pouštěno ze záznamu. Seriál byl teprve v plenkách.

Díky talentu Jaroslava Dietla, který stál za tímto prvním projektem, si lidé seriálový formát oblíbili a ze scenáristy Dietla se stal největší specialista na československé seriály.

Mezi další oblíbená díla patřil devítidílný seriál Eliška a její rod z roku 1966 nebo třináctidílný seriál Hříšní lidé města pražského z roku 1968. Dalším zajímavým seriálovým cyklem byl F. L. Věk, jehož poslední díl šel hned po natočení v roce 1970 do trezoru.

Tvůrci sáhli po poněkud neutrálnějších tématech, aby měli jistotu, že jim cenzoři nevystříhají polovinu záběrů. Vznikly tak komediální seriály Taková normální rodinka od Fan Vavřincové (1971) a Byli jednou dva písaři (1972) a následovali Chalupáři nebo Bez ženské a bez tabáku.

Pamětníci mají v živé paměti také seriály, které vznikaly s cílem propagovat různá povolání. Na svět tak přišly seriály jako Žena za pultem o uvědomělé prodavačce, Třicet případů majora Zemana o práci policie, Nemocnice na kraji města o té nejlepší zdravotní péči, Dynastie Nováků o těžkém životě železničářů, Plechová kavalerie o letní práci zemědělců při sklizni obilí atd.

A přestože seriály zaváněly socialistickou ideologií, měly tak zajímavé dějové linky, že je lidé na obrazovkách vítali rádi i opakovaně.

Redakci zábavy tenkrát vedl Vladimír Dvořák, kterého si určitě vybavíte ze zábavného pořadu Televarieté, který stihl do roku 1976, než byl z místa vyhozený, protože odmítl vstoupit do strany, schválit celou řadu projektů – a mezi nimi byli i Chalupáři. Režií byl pověřený František Filip, o kterém se vědělo, že se dokáže vyhnout scénám, které by někomu mohly vadit a seriál by třeba vůbec do vysílání nešel.

Na scénáři spolupracoval s Františkem Vlčkem i V. P. Borovička, zanícený chalupář, který trávil každý volný čas na chalupě v Jestřebích horách. Právě on byl pověřený, aby zkusil zábavnou formou zpracovat nově vznikající trend „novorozených chalupníků“.

Tento způsob tvorby spočíval v dělání si legrace z naprosto běžných věcí, avšak na takové úrovni, aby se to nikoho nedotklo a nikdo se necítil poškozený.