Herecká dráha Václava Neckáře: Za oscarové Ostře sledované vlaky dostal sedm tisíc korun a srpen 1968 ho zastihl při natáčení v cizině
Reakce k článku
Podělte se o svou reakciVáclav Neckář se do povědomí veřejnosti zapsal především jako zpěvák, jehož hlas provázel několik generací. Jenže hudba nebyla jeho prvním snem. Už jako dítě se pohyboval v divadelním prostředí a před kamerou ani na jevišti nebyl úplným nováčkem. Pocházel z umělecké rodiny, jeho otec byl herec a zpěvák a také jeho strýc Eduard Dubský patřil k známým českým hercům. Neckář jako chlapec vystupoval v ústeckém divadle, kde se objevil dokonce v operních inscenacích. Herectví tedy znal dávno předtím, než se stal popovou hvězdou.
Jenže když chtěl svůj sen proměnit v povolání, přišla série odmítnutí. Na DAMU se hlásil opakovaně, ale ani napočtvrté neuspěl. Překážkou měly být mimo jiné jeho hlasové dispozice, výrazné sykavky a podle některých vzpomínek také skutečnost, že už měl za sebou divadelní zkušenosti, které při přijímacích zkouškách nepůsobily tak, jak by si škola představovala. Neckář se nakonec vydal jinou cestou. Hrál v Mostě, v plzeňském divadle Alfa a později zakotvil v pražském Rokoku. Právě tam se začala jeho herecká kariéra nenápadně měnit v něco, co už nebylo možné přehlédnout.
Jeden film a z obyčejného zpěváka byla hvězda
V polovině šedesátých let přišla nabídka, která změnila všechno. Režisér Jiří Menzel hledal představitele Miloše Hrmy pro film podle novely Bohumila Hrabala Ostře sledované vlaky. Volba mladého Neckáře mohla na první pohled působit překvapivě. Nebyl vystudovaným hercem a jeho hlavní profesí byl zpěv. Menzel v něm ale objevil přesně to, co pro nesmělého železničářského eléva potřeboval.
Neckář později vzpomínal, že se musel před kamerou zbavit některých návyků ze zpěváckého prostředí. Menzel po něm nechtěl výrazná gesta ani efektní projevy. Miloš Hrma měl být obyčejný mladý muž, který se teprve snaží pochopit svět kolem sebe. Režisér dokonce nechal některé záběry opakovat, protože Neckář podle něj v očích působil zkušeněji, než měl jeho nezkušený hrdina působit.
Výsledkem byl jeden z nejvýznamnějších českých filmů šedesátých let. Ostře sledované vlaky získaly Oscara za nejlepší cizojazyčný film a z Václava Neckáře se stal herec, kterého už nešlo vnímat jen jako populárního zpěváka. Za hlavní roli přitom podle pozdějších vzpomínek dostal 7000 tehdejších korun. Pro člověka, který se několikrát marně pokoušel dostat na DAMU, to byl poněkud zvláštní způsob, jak dokázat, že herectví přece jen zvládne.
A Neckář se nenechal zavřít do jediné škatulky. Hned další výraznou filmovou zkušeností byli Skřivánci na niti, kde si opět zahrál pod Menzelovým vedením, tentokrát Pavla Hvězdáře. Film natočený v roce 1969 však skončil v trezoru a diváci ho mohli naplno objevit až po pádu komunistického režimu. O několik desetiletí později se tak stal jedním z nejvýraznějších připomenutí československé filmové tvorby, která byla v době normalizace umlčena.
Z oscarového filmu rovnou do pohádky
Mezi Neckářovy nejmilovanější filmové role ovšem patří úplně jiný typ postavy. V Šíleně smutné princezně se proměnil v prince Václava a společně s Helenou Vondráčkovou vytvořil dvojici, která se stala jedním ze symbolů českých filmových pohádek. Režisér Bořivoj Zeman přitom údajně počítal s Neckářem a Vondráčkovou přímo pro role, které jim byly napsány takřka na tělo.
Právě tady se naplno ukázalo, jak zvláštní byla Neckářova herecká poloha. Dokázal během několika let přeskočit od Hrabala a vážného válečného příběhu k písničkové pohádce, aniž by působil jako zpěvák, kterého někdo jednoduše postavil před kameru. A přestože byl ve srovnání s Vondráčkovou menší, tvůrci si s výškovým rozdílem dokázali poradit. Při některých scénách pomáhala dokonce stolička.
Jeho filmografie ale obsahuje i role, na které se dnes vzpomíná mnohem méně. Zahrál si například v projektech Ta naše písnička česká, Kulhavý ďábel, Kolonii Lanfieri nebo ve filmu Svatba bez prstýnku. A právě jedna z těchto méně známých zkušeností ukrývá mimořádný příběh.
Natáčel na Kavkaze, když do Československa vtrhla vojska
Při natáčení Kolonie Lanfieri v Suchumi na Kavkaze zastihla Neckáře a další členy štábu zpráva o okupaci Československa v srpnu 1968. Zpěvák tam přitom nehrál klasického hrdinu, ale němého blázna Bekeka. Natáčení bylo kvůli dramatické situaci přerušeno a část štábu se vrátila domů. Kvůli filmovým závazkům se museli na Kavkaz později znovu vrátit a práci dokončit.
A pak přišla další zvláštní kapitola. V roce 1979 se objevil ve filmu Pan Vok odchází jako mladý pytlák Žabka. Na první pohled by se mohlo zdát, že jde jen o jednu z jeho menších pozdějších rolí. Jenže jeho postava má v příběhu mnohem větší význam. Žabka dokáže znovu probudit stárnoucího Petra Voka a pomůže mu uskutečnit jeho dávný sen – vzlétnout jako Ikaros. Česká televize navíc upozorňuje na možnost, že by Žabka mohl být jedním z Vokových nemanželských dětí. I z nenápadné role tak vzniká postava, která má v příběhu překvapivě důležité místo.
Český zpěvák jako kovboj
Největší kuriozitou Neckářovy herecké kariéry je ovšem možná film, na který se dnes vzpomíná jen zřídka. V roce 1981 se objevil v mezinárodní koprodukci Zpívej, kovboji, zpívej po boku amerického zpěváka Deana Reeda, známého také jako „Rudý Elvis“. Neckář ztvárnil kovboje Benyho, Reed hrál Joea a společně tvořili pěvecké duo putující Divokým západem.
Český zpěvák se tak ocitl v koprodukci východního Německa, Československa a Rumunska a znovu spojil své dvě profese. Nejenže hrál, ale ve filmu také zpíval. Hudbu navíc napsal Karel Svoboda. Na české poměry šlo o velmi neobvyklou hereckou zkušenost a zároveň o další důkaz, že Neckářova filmová cesta byla mnohem pestřejší, než naznačuje několik nejslavnějších titulů.
V pozdějších desetiletích už jeho filmových rolí ubývalo. Objevil se například v televizních projektech Plaváček nebo Dvojčata. Herectví ale z jeho života nezmizelo. Když v roce 2013 přijal roli výpravčího v seriálu Gympl s (r) učením omezeným, vznikla téměř symbolická situace. Po téměř padesáti letech se znovu objevil v železničářské uniformě. Tentokrát už ale nestál na nádraží jako nezkušený elév Miloš Hrma. Ještě v roce 2018 si zahrál faráře ve filmu Kluci z hor.
Václav Neckář se nakonec nestal hercem klasickou cestou. Nemá za sebou diplom z DAMU ani desítky hlavních filmových rolí. Přesto po něm zůstaly postavy, které se z české kinematografie jen tak neztratí. Miloš Hrma se stal součástí filmové historie, princ Václav zase televizního a pohádkového dětství několika generací. A mezi nimi se skrývá ještě řada zvláštních epizod, od zakázaného filmu přes zajímavou příležitost, která zavedla herce na Kavkaz až po pytláka Žabku, který chtěl s Petrem Vokem létat jako Ikaros.
Václav Neckář totiž před kamerou nikdy nebyl jen hostem, nebo zpěvákem, co si odskočil k filmu. Herectví chtěl dělat dávno předtím, než se stal slavným zpěvákem a nakonec si k němu našel cestu navzdory neúspěšným pokusům o studium na divadelní akademii.
Reakce k článku
Podělte se o svou reakci