Chalupa Jiřího Štěpničky: Místo, kde si herec plní sny a odpočívá u fyzické práce

Dřina se vyplatila

Chalupu objevil před lety v dezolátním stavu. Rozlehlý statek byl polorozpadlý a dlouho neobývaný, ale Jiří, vášnivý kutil, v místě viděl potenciál. Zakoupil statek sice za nižší cenu, ale čekala ho skutečně nákladná rekonstrukce. Herec měl velkou výhodu – nebál se fyzické práce a bral ji jako způsob, jak si odpočinout a udržovat se ve formě. Celá rekonstrukce byla náročná také proto, že se snažil zachovat původní ráz stavby. Chtěl zachovat staré trámy, kamenné základy a tradiční střešní krytinu. Rozhodně neměl v úmyslu venkovské sídlo modernizovat. Nechtěl si postavit moderní dům, ale uchovat atmosféru dávných časů. Právě tím ho toto venkovské místo přitahovalo.

Jiří Štěpnička se aktivně podílel na každém kroku přeměny chalupy. S velkou vervou se pustil do bourání, stavění i zařizování.

Relaxuji fyzickou prací,

přiznal v několika starších rozhovorech. S chutí se pustil i do stavby plotu, výměny oken, dokonce i do rekonstrukce staré studny. Přestože jako herec vytvářel spíše role intelektuálů, v reálném životě by se dal označit za pracanta a nadšeného kutila.

Vybavení ve starém stylu

Vnitřek chalupy působí jednoduše, ale útulně. Herec preferuje spíše střídmý venkovský styl a jednoduchost. V domě tak má dřevěné podlahy a pýchou pána domu jsou kachlová kamna. Některé jednoduché kusy nábytku se podařilo zachránit z původního zařízení a atmosféru potom dokreslil starý nábytek z venkovských bazarů. Nešlo o vytvoření luxusního bydlení, ale útulného domova, kde si teď Jiří Štěpnička může užívat poklidné stáří.

U domu je i kutilská dílna, která už k venkovskému stavení patří, a nechybí pečlivě udržovaná rozlehlá zahrada. Ani ta není stylizovaná do anglického parku, ale má stále charakter vesnické zahrady. Dcera si na dvoře zřídila holubník.

Mezi místní dávno zapadl

Někdy jsou „umělci z Prahy“ pro místní lidi trnem v oku, ale to není tento případ. Sousedé už mají dávno jasno. Pražský herec, který je také dvorním dabérem Harrisona Forda, do venkovského životního stylu zapadl. Podle sousedů je skromný, nad nikoho se nepovyšuje a umí vzít za práci, a to se na vesnici cení ze všeho nejvíc. Štěpnička si rád s místními posedí a pochopil, jak je to na venkově se soudržností. Pomalejší životní rytmus oceňuje hlavně ve stáří a na venkově se jednoduše „nadechne“, jak říká.

Jeho dny na chalupě jsou poklidné a většinu času tráví prací na zahradě, drobnými opravami, sekáním dřeva. Když je vše hotovo, na řadu přichází rybaření a dlouhé procházky po okolních lesích. Když zlobí počasí, na řadu přijdou knihy.

V průběhu let se chalupa stala jeho druhým domovem i osobním útočištěm. Místem, kde se z herce mění v obyčejného chalupáře, který se těší na každé nové ráno, vychutnává si zvuky přírody a radost mu udělá i posezení pod starou hrušní.

Většina chalupářů si stěžuje, že celý víkend místo odpočinku musí na chalupě pracovat, ale Štěpnička mezi ně nepatří. Práce mu totiž nepřipadá jako dřina, ale jako radost. Právě na chalupě se naučil být v souladu se sebou samým a s přírodou.