Pamatujete se na bábu Ve vratných lahvích, co poskakovala na židli? Přežila výslechy gestapa, Terezín i soud v Drážďanech

Pokud se opravdu protiklady přitahují, tento manželský pár by mohl sloužit jako učebnicový příklad. Rozdílnější dvojici aby jeden pohledal. Proto se manželé nepotkávali ani na divadelních prknech a jen výjimečně se mihli před kamerou společně ve filmu.

Věra Tichánková chtěla seriózní povolání

Představitelka rázných žen sice už běhen středoškolského studia propadla kouzlu ochotnického divadla, ale nikdy neuvažovala o tom, že by se herectvím živila. Chtěla seriózní profesi, která by ji zajistila, aby nebyla závislá na budoucím partnerovi. Doma viděla, jak těžce se žilo její matce, když ovdověla.

Příležitost k ní přišla sama, protože sama nevěděla, co po gymnáziu studovat. Přes známé se k ní dostala informace, že do své továrny na výrobu kosmetiky hledají někoho, kdo rozumí chemii. Tak šla studovat Vysokou školu chemicko-technologickou. Chemie jí dokonce bavila, takže se studiem žádné problémy neměla. Kdyby nepřišla válka a zavření škol, její cesta životem by pravděpodobně byla jiná.

Mladá žena si vzpomněla, že se jako herečka líbila, a tak se vydala za svou oblíbenou herečkou Jiřinou Štěpničkovou, aby jí poradila, jak se stát herečkou. A ta ji poslala za známou hudební pedagožkou Annou Suchánkovou.

Od herectví si ještě na chvíli odskočila, když přišel atentát na Reinharda Heydricha a následné vyhlazení Lidic. Pár měsíců poté se rozhodla přidat k odboji, protože věřila, že je potřeba se postavit proti německým okupantům. Nikdy netvrdila, že byla hrdinka, ale věřila, že i drobnosti jsou potřebné, přestože i za ně se mohla ocitnout za mřížemi.

V roce 1943 si pro ni na konzervatoř přišlo gestapo. Někdo na škole obstarával potravinové lístky pro lidi žijící v ilegalitě.

To, co následovalo, popsala Věra Tichánková jako nejtěžší měsíce v životě. Na Pankráci na ni čekaly několikahodinové výslechy, ale nikoho neprozradila. Nakonec skončila v Terezíně. Gestapo se vyznačovalo velice přísnými předpisy, a tak kvůli jejímu nízkému věku bylo rozhodnuto, že bude souzená v Drážďanech. To sice vypadalo hrozivě, ale zachránilo jí to život. U soudu padal jeden rozsudek smrti za druhým, ale byl už rok 1945, když čekala na verdikt soudu, spojenecké letectvo se ukázalo v plné síle a nikdo netušil, jak drtivou sílu americké bombardéry předvedou.

Bylo to děsivé. Něco jako ohnivá bouře,

vzpomínala herečka.

Ve věznici zažila několik náletů a v dubnu 1945 se dočkala.

V areálu byla spousta mrtvých… Pak jsme šli podél Labe pryč. Bylo to pro nás neuvěřitelné. Američané nás odváděli…

Věra Tichánková byla volná a konečně začala spřádat plány, jak se stane opravdovou herečkou.

Jan Skopeček

Ve stejný čas se z lágru v Říši vracel mladý Jan Skopeček. Hrozné období překonal s myšlenkou, že se stane hercem.

Rodiče Jana Skopečka sice přihlásili na obchodní školu, ale on věděl, že z něj obchodník nebude. Bylo mu 15 a věřil, že má dost času, aby si život zařídil podle sebe. A začal kurzy dramatického umění. I on se musel vyrovnat s tím, co přišlo po atentátu na Heydricha. Byl totálně nasazený, ale naštěstí v Praze.

To se změnilo v roce 1944, kdy dostal oznámení o transportu do Říše. Neměl na vybranou. Kdyby nenastoupil, odnesla by to celá rodina.

Cestou do Říše dostal horečku. Když k němu v přeplněném vagónu přistoupil filmový „Kristián“, myslel, že blouzní z horečky. Ale on to byl opravdu Oldřich Nový, ve větrovce a lyžařských šponovkách. Od něj dostal léky na horečku.

Osudové setkání krátce po válce

Po válce nebylo složité se dostat k divadlu. Nabíraly se mladé posily do menších divadel. Věra odjela do Jihlavy a Jan do Brna. Za čas dostal Skopeček nabídku, aby v Jihlavě nahradil Jiřího Sováka, který odešel do Prahy, a protože Horácké divadlo v Jihlavě mělo výbornou pověst, neváhal a nabídku vzal.

Přišlo představení Hrátky s čertem, které herce spojilo. Jen Věra Tichánková dávala k dobru, že si musela Skopečka vychovat, protože při první čtené zkoušce ji upoutal tím, že mu smrděly nohy.

Po jedné letní bouřce a společné návštěvě cirkusového představení byla „ruka v rukávu“, a protože na malém městě se dbalo na dobré mravy, svatba přišla vzápětí a na řadu přišlo i stěhování do Prahy.

Jejich lásku k divadlu jim nezkazila ani doba „plná politických sprosťáren“, jak uvedl diplomaticky Jan Skopeček.

Manželé přivítali v roce 1953 na svět dceru. Marie se vyučila na Barrandově maskérkou, ale tuto práci nikdy nedělala. Nakonec se vdala za Francouze a odjela i s první dcerou do Lyonu. Smrt vnučky Natálky ve věku 37 let prarodiče zdrtila. Nádor na mozku lékaři objevili pozdě. Manžele mrzelo, že se nikdy nepodívají na její hrob. Byli už staří a na cestování si netroufali.

Přestože se Věra Tichánková i Jan Skopeček věnovali hlavně divadlu, pár rolí před kamerou je přece jen proslavilo. Skopeček s Lipským a Trojanem zazářili v kultovním seriálu Tři chlapi v chalupě z pera Jaroslava Dietla a stejný scenárista vytvořil roli, která proslavila Věru Tichánkovou jako Heřmanku v seriálu Byli jednou dva písaři.