Žena za pultem i na tribuně: Jiřina Švorcová a její nezdolná víra v socialismus

Půvab, talent a politická angažovanost

V jejím okolí se našlo dost lidí, kteří ji měli za slušného člověka, jen nebyli tak hluční. Jiřina Švorcová věřila komunistickým ideálům. Zatvrzele a celoživotně. Její chybou nebylo to, že v roce 1989 „nepřevlékla kabát“ jako řada jiných herců. Bohužel si udržela poněkud naivní pohled na KSČ a neviděla vše špatné, co roky vlády jedné strany zemi přinesly.

Dětství a rodinné zázemí

Jiřina Švorcová se narodila 25. května 1928 v Hradci Králové. Otec pracoval v zemědělství a matka byla v domácnosti. Za čas si pronajali hospodu v podhůří a potom v Chocni. V rodině byly čtyři děti, ona byla nejmladší. Tatínek jí zemřel, když měla pět let.
Její matka se z finančních důvodů přestěhovala do Prahy a na Žižkově si pronajala hospodu. Život jí zkřížil penzionovaný četnický strážmistr, který jí pomáhal v hospodě, a nakonec se k ní nastěhoval.
Rodina byla sice chudá, ale Švorcová maminku i sourozence milovala a z dětství měla samé hezké vzpomínky. Bratr Václav byl také hercem, sestra Hana po základní škole začala pomáhat v hospodě a hodně mladá se vdala. Bratr Jan se vyučil nástrojářem.
Celá rodina chodila často do kostela a Jiřina zpívala v kostelním sboru. Věřila v Boha a pravidelně se modlila. Jenže jak rostla, všímala si, že život není jen krásný, a napadla ji myšlenka, že Bůh možná není. Protože kdyby byl, nedopustil by tolik strašných věcí a chránil by své „ovečky“.

Cesta k herectví a politickému přesvědčení

K herectví tíhla vlastně od malička. Nechyběla v žádném dětském představení a krásně recitovala. Už ve čtrnácti letech dostala nabídku z Divadla na Vinohradech a na zdejší scéně působila řadu let. Začala studovat na učitelském ústavu, ale sama ze školy odešla, když zjistila, že se narodila pro divadelní jeviště. Přihlásila se na konzervatoř a už v mládí se začala politicky angažovat.
V únoru 1946 se přihlásila do KSČ. Zdůvodnila to životními zkušenostmi a vírou v politický systém. Zásadní pro ni byl jediný cíl: sociální spravedlnost. Rok 1948 pro ni představoval svátek svobody a cestu k lepší budoucnosti pro všechny. Nebyla však naivní a dokázala i přiznat, že se děly křivdy, se kterými nesouhlasila. Stále však byla přesvědčená, že idea jejího politického směru je dobrá a to špatné, co se děje, je jen selhání jedinců.
Studium herectví ukončila v roce 1950 a na vinohradské scéně dostala stálé angažmá.

Lásky, manželství a osobní zklamání

První svatbu stihla ještě na škole. Vzala si o devět let staršího dirigenta a hudebníka Jindřicha Rohana. Manželství ztroskotalo na jeho odmítavém postoji k dětem. K rozpadu manželství pomohla i tchýně a herci, kteří Jiřinu obletovali a ona občas jejich svodům neodolala. Rozvedla se v roce 1953.
Její velkou láskou se stal Jiří Vala, vyhlášený svůdník, kterému jen málokterá žena odolala. Prožili spolu 8 bouřlivých let plných rozchodů a návratů. Snažila se jeho milostné románky přehlížet, ale když si začal s její kamarádkou Jiřinou Jiráskovou, už nemlčela. Jirásková byla navíc v té době vdaná, dokonce spolu sdílely v divadle šatnu.
Rozchod přišel v době, kdy se oba potkávali na natáčení Krále Šumavy. Facka, kterou mu podle scénáře vlepila, byla skutečná a dobře mířená.

Politika, sláva a odvrácená strana popularity

V té době už za sebou měla řadu úspěchů v divadle i ve filmech. V šedesátých letech se zájem o Švorcovou snížil a ona se cítila ukřivděná. Tušila, že řada lidí, kteří rozhodují o obsazování představení a filmů, nesouhlasí s její upřímností ohledně politické angažovanosti. Jiřina Jirásková v této věci uvedla, že to Švorcovou ještě více motivovalo dělat v politice kariéru.
Stala se poslankyní Národního výboru hlavního města Prahy a členkou kulturní komise. Znovu se vdala, tentokrát za akademického malíře s ruskými kořeny Vladimíra Šoltu. Spojovala je i snaha aktivně se uplatnit v politice. Problémem byl alkohol, kterému její muž holdoval.
Události roku 1968 potkaly manžele po návratu z dovolené v Jugoslávii. Švorcová Sovětský svaz ráda navštěvovala, bratrství věřila a nechápala, co se to děje. Byla šokovaná, jako celá řada jiných lidí, kteří až do té doby SSSR podporovali.
Tentokrát se zachovala trochu zbaběle a svou nelibost si nechala pro sebe. Vlastně měla pochybnosti a okupaci hájila tím, že možná nějaký důvod byl, jen ho lidé neznali.
Předsedkyně Svazu českých dramatiků byla funkce, která ji naplňovala. Stala se také členkou pléna KSČ. Polepšila si i v divadelních rolích. Zda to bylo kvůli talentu, nebo politickému smýšlení, můžeme jen hádat.

Žena za pultem a Anticharta

Rok 1977 byl pro herečku zásadní. Ovdověla. Její manžel spadl ze schodů a na následky zranění zemřel. Švorcová se rozhodla, že dalšího partnera už hledat nebude.
Ve stejném roce si zahrála tolik diskutovanou roli v seriálu Žena za pultem. Bez ohledu na politiku, Švorcovou si lidé v roli prodavačky Anny Holubové zamilovali. Měla úplně stejné starosti jako většina žen u televizních obrazovek a kritika na prodejnu zásobenou luxusním zbožím přišla až za řadu let, kdy bylo nutné zkritizovat všechno, co minulý režim přikrášlil. Zato dnes jsou všechny seriály naprosto věrohodné!
Stejný rok se zviditelnila také „Antichartou“, kterou není třeba představovat. Šlo o provolání českých umělců proti Chartě 77.

Pád a samota

Změny, které přišly v roce 1989, Švorcová označila za nejhorší období svého života. Bylo jí jasné, že s oblíbeným herectvím je konec. Musela odejít z divadla a všechny dveře se před ní zavřely. Ty, které měla za přátele, dělali, že neexistuje.
Své přesvědčení o tom, že lidé jednou přijdou na to, že socialismus je jediné správné řešení, si udržela až do úplného konce. Jediné, čeho litovala, bylo to, že v době, kdy mohla mít děti, neměla partnera, který by s ní rodinu chtěl založit.

Konec života

V roce 2011 kvůli zápalu plic skončila v léčebně dlouhodobě nemocných. V srpnu téhož roku zemřela na celkové vyčerpání organismu. Bylo jí 83 let. Umírala se slovy:

Vědomě jsem nikomu neublížila, nikoho neurazila, ani nikoho nezabila.