Eduard Cupák se musel dvakrát vypořádat s tím, že byl v nemilosti režimu

Brněnský rodák je dodnes označován jako muž s křehkou duší a magickým hlasem. Jeho život už v dětství ovlivnila válka. Přišel o otce a babičku, které popravili Němci v roce 1942 kvůli padělkům potravinových lístků. Malý Eduard to velice těžce nesl a upnul se na tu jedinou blízkou osobu, kterou měl, na matku.

Maminka mu dopřála vzdělání, přivedla ho k literatuře a hudbě, chodila s ním do divadla. Když přišel v roce 1947 čas studií, Eduard zamířil na brněnskou Státní hudební a dramatickou konzervatoř.

Vyhazov zažil kvůli udání

V osmnácti letech slibně zahájil kariéru ve filmu Temno (1950) a vypadalo to, že mu v plnění životního snu nic nebrání. Jenže závist je mocná zbraň, a tak když ho někdo z „uvědomělých“ spolužáků udal, že je gay, jeho život nabral jiný směr. Kvůli odlišné orientaci byl vyslýchaný a následně vyhozený z JAMU. Dostal zákaz účinkovat Ve Státním divadle v Brně. Mladý muž tak místo divadelních prken zamířil do kuřimské fabriky.

Naštěstí měl kamarády a jeden z nich mu doporučil pražský konkurs na film Václava Kršky. Cupák uspěl, a navíc poznal režiséra, díky kterému dostal další zajímavé role. Ztvárnil například mladého Aloise Jiráska ve filmu Mladá léta, Vilíka Roškota v Měsíci nad řekou nebo septimána Ratkina v poetickém dramatu Stříbrný vítr. Tyto role mu přinesly popularitu u mladého publika. Krška navíc dokázal i v padesátých letech, která skutečnému umění moc nepřála, točit kvalitní filmy bez propagandy.

Popularita umožnila Cupákovi i návrat k divadlu, ale film u něj získal převahu. Tam byl jako ryby ve vodě, ať šlo o pohádku, psychologické drama nebo krimi. Hrál po boku krásných hereček, jako byla Jana Rybářová, Jana Brejchová, Alena Vránová nebo Zdeňka Procházková.

Jeho srdce si však získal technik ČKD Václav Květ. Od roku 1959 spolu žili na Starém Městě a po smrti režiséra Kršky v jeho bytě na Malé Straně. Společně si potom opravili starý mlýn v Brtnici, kde trávili léto.

Druhé setkání s autoritou

Umělecký svět byl vždy citlivý na dění v zemi a Charta 77 byla občanská iniciativa, která kritizovala politickou i státní moc československého komunistického režimu za nedodržování lidských a občanských práv. Chartu 77 podepsala celá řada známých lidí a někteří za to byli perzekuováni režimem.

Jako protipól potom vznikla Anticharta, podpisová kampaň kulturních osobností, kterou zorganizovala komunistická vládnoucí moc. Aby se iniciátoři kampaně přesvědčili, kdo je loajální k jejich vládě, nenechali nic náhodě. V jednu 1977 byli všichni národní umělci, úspěšní herci i jiné osobnosti z kultury pozváni do Národního divadla, kde na ně čekalo jmenovkou označené sedadlo a svým podpisem museli odsoudit samotnou Chartu 77 a legitimizovat pronásledování těch, kdo ji podepsali. Podobné podpisové akce proti „chartistům“ se uskutečnily i v dalších divadlech.  

Podle Ústavu pro studium totalitního režimu Antichartu podepsalo 76 národních umělců, 360 zasloužilých umělců a přes 7000 dalších umělců. A Eduard Cupák se rozhodl tento komunistický „manifest moci“ nepodepsat. Nebyl sám, našlo se i mnoho dalších umělců, kteří dostali pozvánku a čekalo na ně sedadlo se jmenovkou, ale to zůstalo prázdné. Ze známých osobností to byli Vladimír Mišík, Jiří Suchý, Martin Štěpánek, Táňa Fišerová, Ilja Racek, Luděk Munzar, Jana Hlaváčová a další. Tito lidé svým postojem riskovali, že přijdou o obživu a někteří skutečně dostali různé zákazy a „nesměli být vidět“.

Na to, jak odmítl nátlak režimu Eduard Cupák, zavzpomínal jeho přítel Mirko Maršálek v knize Jindřicha Černého:

Eduard dostal na ten mítink číslovanou pozvánku, ale nikam nešel. Byl jsem u nich na večeři a koukali jsme se na tu hanbu v televizi. Povídám mu: ‚Tak od zejtřka máš druhou distanci.‘ Odpověděl mi: ‚No co, tak nebudeme pít myslivce, ale rum!‘