Válečný film často nepřináší fakta, ale propagandu. Poznáte rozdíl?

Kamera jako zbraň a počátky filmové propagandy

První vlnu propagandistických válečných filmů přinesla již první světová války. V roce 1916 vznikl britský film Bitva na Sommě (Battle of Somme). Na svoji dobu inovativní dílo kombinovalo skutečné záběry z bojiště s těmi inscenovanými. Poprvé v historii tak byli diváci vtaženi přímo do dění na bojišti a mohli obdivovat hrdinství vojáků z první ruky.

Propaganda v čase válečném se potom naplno rozjela v době druhé světové války, a to především ve Spojených státech. Slavná série „Why We Fight“ režiséra Franka Capry nebyla jen dokumentem, ale spíše dokudramatem a cílenou lekcí o tom, proč je nutné vstoupit do války a proč jsou Američané na té správné straně dějin.

Není třeba zdůrazňovat, že filmová propaganda měla své pevné místo i ve způsobu fungování nacistické Třetí říše. Její možná nejznámějším produktem je film Život jde dál z roku 1944, který měl v období, kdy se již nad Německem stahovala černá mračna, povzbudit morálku obyvatelstva. Zajímavé je, že tento film je do jisté míry kopií britského snímku Mrs. Miniver, který se odehrává v době Bitvy o Británii.

Propaganda v době míru

Válečné filmy se ale jako propaganda nepoužívají jen v době války, stejně důležitou úlohu mají v době míru nebo lokálních konfliktů. Narážíme tím samozřejmě především na válku ve Vietnamu. Ta byla u americké veřejnosti extrémně nepopulární a značně pošramotila obraz a jméno armády, resp. ozbrojených sil Spojených států jak doma, tak v zahraničí.

V době, kdy konflikt ještě probíhal, se to snažil napravit film Green Berets s Johnem Waynem. Již v době svého vzniku byl ale kritizován za naprosto nerealistické ztvárnění vietnamského konfliktu. Mnohem lépe byl potom přijat legendární Rambo, který pomohl americké veřejnosti vyrovnat se s vietnamským traumatem.

Na naší straně železné opony měla propaganda podobu eposů, které se vracely k vítězství Rudé armády ve druhé světové válce. Konkrétně u nás šlo např. o trilogii Osvobození. Za zmínku stojí ale třeba i snímek Vysoká modrá zeď pojednávající o československém letectvu, které na hranicích soupeří s tím americkým.

Tímto odkazem se dostáváme k jednomu z nejkřiklavějších příkladů propagandy v podobě válečného filmu. Jedná se o film Top Gun, resp. oba jeho díly. Filmy jako je Top Gun jsou vytvářeny s přímou podporou ozbrojených sil. To samozřejmě umožňuje tvůrcům využívat autentickou vojenskou techniku, záběry z letadlových lodí apod. Cenou za to je ovšem přístup armády či námořnictva ke scénáři, který mají právo upravovat a také tak činí.

Cílem filmů tohoto typu není primárně posilování vlastenectví jako v případě druhoválečných snímků, ale slouží především jako náborový prostředek a doslova „reklama na armádu“. Kromě Top Gunu se to týká třeba filmů Zero Dark Thirty či American Sniper. Na druhou stranu není třeba zdůrazňovat, že filmy zobrazující jakékoliv přešlapy armády nebo ty, které jí zobrazují v negativním světle, nemají na jakoukoliv podporu šanci. Mezi takové filmy patří např. Četa nebo Jarhead.

Závěrem

Na závěr je třeba zdůraznit, že se ani zdaleka nejedná o okrajovou záležitost týkající se jednoho či dvou snímků za několik let. Fenomén podpory filmařům ze strany státu či ozbrojených sil se týká ve Spojených státech desítek filmů ročně, na straně např. Ruska či Číny (její filmy jsou u nás zatím prakticky neznámé) jde o všechny filmy prakticky bez výjimky.