Ucho: Mimořádného setkání Bohdalové a Brzobohatého před kamerou si v uvolněné době diváci moc neužili

Ucho: Mimořádného setkání Bohdalové a Brzobohatého před kamerou si v uvolněné době diváci moc neužili
Pamatujte, že každý komentář bývá zprávou o komentujícím.
Děkujeme za vaše komentáře.
Psychologické drama natočil s Jiřinou Bohdalovou a Radoslavem Brzobohatým Karel Kachyňa. Snímek se však mezi lidi nedostal. Už tak to byl malý zázrak, že se vůbec mohl dotočit. Diváci tak viděli Ucho až po roce 1990.

Karel Kachyňa si nasypal popel na hlavu, aby mohl dál točit, ale Jan Procházka, který napsal knihu a scénář, to pěkně odnesl. Příběh náměstka ministra a jeho ženy se točí kolem odposlouchávání Státní bezpečností. Navíc skutečnost, že Bohdalová a Brzobohatý spolu v té době žili, dávalo jejich vztahu nenapodobitelný náboj.

Právě tento film, podobně jako Skřívánci na niti Jiřího Menzela, se stal symbolem trezorových filmů.

Ve filmu Ucho Kachyňa a Procházka postupně dokázali revidovat naší národní historii. Ucho se sice odehrává v blíže nespecifikované době, ale původní titulek je zasazen do roku 1952. Jan Procházka při psaní scénáře čerpal z vlastní zkušenosti se sledováním a odposloucháváním Státní bezpečností, o kterém se dozvěděl na začátku šedesátých let. Scénář, který se celý soustředil na jeho pocity vůči státnímu dohledu, začal psát Procházka v roce 1969 po invazi vojsk Varšavské smlouvy. Stejně jako Kachyňa si uvědomoval, že vzhledem k měnící se politické situaci nebude dost času točit běžným tempem.

Scénář byl hotový za dva měsíce, produkce také. Ateliéry byly postaveny v Hostivaři. Jak vzpomínal Radoslav Brzobohatý, točilo se napůl tajně, aby film nepřitahoval pozornost.

První náměstek ministra Ludvíka a jeho žena Anna dokázali vytěžit z režimu všechny benefity a nežilo se jim špatně. Už se uměli pohybovat. Ale také dokázali vnímat drobné detaily ze svého okolí. Když se vraceli jednoho večera z vládní recepce, zaujalo je nedaleko vstupní brány zaparkované auto. Když zjistí, že nemají klíče od domu, vkradou se domů přes sklep. Jaké je však jejich překvapení, když zjistí, že přední vchod je otevřený a v zámku jsou ztracené klíče.

Manželé napřed těmto drobným detailům nepřikládají velkou váhu, ale jak nakonec zjišťují, měli doma nezvanou návštěvu. Začínají mít strach. Ludvík začíná hlídat každé slovo, které doma řekne, a Anna sice žertuje, ale i na ní je vidět, že má obavy.

Manželé žijí v blahobytu, mají vlastního řidiče, dům i dostatek kvalitního jídla a pití, ale podezření, že někdo slyší každé jejich slovo, je sžírá. Vlastní domov se pro manžele – vyjma toalety, kde přítomnost „ucha“ nepředpokládají – stává nebezpečným místem.

Ludvík je stále pevněji přesvědčený o své vině. Snaží se rekonstruovat průběh stranického večírku, jenž se divákům oživuje formou Ludvíkových flashbacků, pochopit, proč na něj ostatní hleděli s takovým překvapením, a odhalit, co nevhodného řekl nebo udělal. Nakonec se ukazuje, že manželé nebyli paranoidní. Jejich podezření potvrzuje nalezení odposlouchávacího zařízení.

Zdroje článku: