Kamila Polívková: Dcera legendárního Bolka Polívky, uznávaná scénografka, režisérka a výtvarnice

Kamila Polívková: umění jako přirozená gravitace

Narodit se do rodiny, kde jsou herecké legendy běžnou součástí života, je osud, který mnohé předurčuje k životu ve světle reflektorú. Kamila Polívková (*30. března 1975 v Brně) však tento osud uchopila jinak. Je nejstarší dcerou Bolka Polívky a jeho první manželky Stanislavy a od dětství byla obklopena divadlem, tvorbou i uměleckými osobnostmi. Táta ji brával na zkoušky do Divadla na provázku, aby nasála atmosféru jeviště a tvůrčího procesu. Přesto nikdy neusilovala o hereckou kariéru jako on či její sourozenci. V divadle nachází své místo jiným způsobem, zpoza opony, za scénou.

Na své rodné město je hrdá, přestože kvůli práci se přestěhovala do Prahy.

Je to moje rodné město. Dokonce jsem si nedávno uvědomila, že jsem na „to své město“ i pyšná. A čím déle jsem odtamtud pryč, tím raději se tam vracím. Vyrostla jsem tam, vystudovala střední a vysokou školu, žijí tam oba moji rodiče a milovaná babička, mám tam nejbližší kamarády, spoustu známých i místa, se kterými jsem srostlá.

uvedla pro Divadelní noviny.

Mladá Kamila vystudovala scénografii na JAMU a svoji vášeň pro vizuální umění přetavila do práce, která je dnes žádaná nejen v českých divadlech, ale i v zahraničí. Jako kostýmní výtvarnice, scénografka a režisérka spolupracovala s významnými soubory a inscenacemi doma i v zahraničí a její tvorba má velice dobré hodnocení na evropské úrovni.  

Rodinné dědictví a vlastní cesta

Umělecké prostředí, ve kterém vyrůstala, zůstalo Kamile blízké, ale její cesta k divadlu nebyla o napodobování otcových kroků. Kamila se brzy rozhodla, že herectví není její hlavní doménou a více ji láká práce s prostorem, světlem a konstrukcí příběhů. Pozornost veřejnosti jí nikdy nedělala dobře, což sama přiznává. Raději než být ve světlech reflektorů, nechává za sebe mluvit svoji práci.   

Její umělecké výzvy ji často vedou také mimo Českou republiku. Kamila pravidelně spolupracuje s renomovanými německými a rakouskými divadly, jako jsou Deutsches Theater v Berlíně, Salzburger Festspiele nebo Schauspielhaus Zürich, kde její vizuální a režijní přístupy našly uznání. To jen potvrzuje, že její talent a cit pro divadelní estetiku mají mezinárodní přesah.

Výrazná krása a vitiligo: když nemoc formuje osobnost

To, co na první pohled zaujme každého, kdo se s Kamilou Polívkovou setká, je její nezaměnitelný vzhled. Kamila totiž trpí vitiligem, poruchou pigmentace, která způsobuje ztrátu pigmentu v kůži a očích. Výsledkem je fascinující kombinace různobarevných duhovek a světlých partií pokožky, které jí dávají výjimečný a hypnotický výraz. Často fascinuje i barvou vlasů a obočí. Místo aby se tímto stavem trápila, přijala jej jako součást sebe sama, a právě ta autentičnost z ní dělá ženu, kterou si lidé snadno zapamatují.

Kamila sama říká, že genetikou ovlivněný vzhled je prostě její a že není potřeba ho skrývat či maskovat. Obočí či vlasy si kvůli tomu odmítla barvit, čímž jen potvrzuje, že nechce svou osobnost přetvářet podle očekávání ostatních. Je zvláštní, že na fotografii vedle sestry Aničky rozhodně podobu nezapře. Stačí si představit, že má tmavší vlasy, co říkáte?

V jednom rozjovoru pro Divadelní noviny uvedla:

To bílé obočí není žádná image. Mám nemoc zvanou vitiligo, což je autoimunitní porucha, při které dochází ke ztrátě pigmentu. Začalo to v dětství a postupem doby se to neustále rozšiřuje a různě transformuje. Na starších fotkách mám ještě obě obočí tmavá. Když mi jedno začalo bělet, nějakou dobu jsem si ho barvila, ale když mi zbělelo i to druhé, nechala jsem to být. Je docela otrava se o to pořád starat. Smířila jsem se s tím a už to neřeším. Je ale pravda, že taková anomálie docela přitahuje pozornost. A to je něco, co mi moc příjemný není.

Vnitřní svět tvůrkyně je plný rovnováhy

Kamila Polívková vnímá umění jako velký celek, kde každé gesta, světlo, prostor i text jsou součástí jedné organické struktury. Ve své práci klade důraz na rovnováhu mezi jednotlivými prvky a věnuje se intenzivně psychologii postav i tomu, jak jejich vnitřní svět ožívá na scéně. Zajímá ji hluboký, niterný zážitek, který umění dokáže divákovi přinést.

Osobnost, která mluví sama za sebe

Kamila Polívková není jméno, které byste potkávali na každém kulturním večírku či titulních stranách časopisů. Spíše je to osobnost, která dává prostor samotnému umění, a tím i sobě. Nepotřebuje být středem pozornosti, její tvorba ji zastupuje. I když zdědila uměleckého ducha po svém otci, její cesta je vlastní a hluboce osobní.

Životní filozofií Kamily je autenticita: být sama sebou ve světě, kde se často očekává, že se lidé přizpůsobí běžně zavedeným normám. Vitiligo, nezvyklá křehká krása a umělecká vize světa jsou jen některé z mnoha rysů, které tvoří její jedinečnou osobnost této ženy.