Poslední přání legendárního herce dojalo celé Česko. Do rakve chtěl láhev vína a na pohřeb zakázal černou

Inteligentní, vzdělaný, hluboce věřící a neobyčejně laskavý. Radovan Lukavský patřil k hercům, kteří si autoritu nezískávali hlasitostí ani skandály, ale svou prací, charakterem a respektem k druhým. V uměleckém světě jeho příjmení postupně získalo význam, který se neuděluje žádnými cenami. Stalo se synonymem profesionality a dokonalosti. Přitom jeho soukromý život rozhodně nebyl bez bolesti. Osud mu připravil zkoušky, které přijímal s pokorou a vírou.

Lékaři už ztráceli naději. Jeho žena se ale rozhodla žít

Radovan Lukavský snil o velké rodině. Nakonec měl s manželkou Ludmilou jediného syna Ondřeje. Druhé dítě nikdy nepřišlo. Když Ludmila znovu otěhotněla, musela kvůli vážným zdravotním komplikacím podstoupit interrupci. Krátce nato přišla ještě horší zpráva, lékaři u ní objevili zhoubný nádor.

Po náročném ozařování už další dítě mít nemohla a prognózy byly nemilosrdné. Lékaři jí dávali jen několik týdnů života. Lukavský se tehdy obracel k víře více než kdy dřív. Ve svých vzpomínkách později popsal, jak se modlil téměř při každé příležitosti a prosil o zázrak. Jednoho dne prý během bohoslužby pocítil zvláštní klid a jistotu, že jeho žena přežije.

Stejnou sílu našla i Ludmila. Jednou večer mu oznámila větu, na kterou nikdy nezapomněl: „Já jsem se rozhodla, že budu žít.“

A skutečně. Přestože lékaři její uzdravení považovali téměř za nemožné, rakovinu porazila.

Hamlet, kterého dodnes nikdo nepřekonal

Vysoká štíhlá postava, pronikavý pohled, dokonale kultivovaný hlas a minimum zbytečných gest. Radovan Lukavský nikdy nepotřeboval okázalé herectví. Patřil k nejvýznamnějším představitelům herecké školy vycházející ze Stanislavského metody, která stavěla na psychologii postavy a naprosté pravdivosti projevu.

Po působení v Městských divadlech pražských se v roce 1957 stal členem Národního divadla, kde zůstal až do konce života. Právě tam vytvořil roli, která se stala legendou. Jeho Hamlet nebyl jen další shakespearovskou inscenací. Divadelní historici i kritici se dodnes shodují, že šlo o jednoho z nejlepších Hamletů, jaké české divadlo kdy poznalo.

Hrál padouchy, hrdiny i krále z pohádek

Před kamerou debutoval už krátce po válce. Zpočátku dostával menší role vojáků a nacistických důstojníků, později však přišly mnohem výraznější postavy.

Nezapomenutelný zůstává jako profesor Vondráček ve filmu Vyšší princip, který dodnes patří mezi nejsilnější české snímky o okupaci a morální odvaze. Diváci si ho pamatují také jako poručíka Kota z legendárního Krále Šumavy, ale i z desítek detektivek, historických filmů či televizních inscenací.

Nebránil se ani komediím nebo science fiction. Zahrál si například v Touze Sherlocka Holmese, ve sci-fi Ikarie XB 1 i ve filmu Muž z prvního století. Děti si ho zase oblíbily jako krále v pohádce Tři zlaté vlasy děda Vševěda nebo jako vládce moří v Malé mořské víle.

Celkem vytvořil více než dvě stovky filmových a televizních rolí.

Milovaly ho celé generace studentů

Vedle herectví byla jeho druhou životní vášní pedagogická práce. Na konzervatoři a později na DAMU vychoval desítky budoucích herců. Nebyl jen uznávaným profesorem, ale také autorem odborných knih o herecké práci. Jeho publikace Monolog o herectví, Hamlet – pracovní deník, Stanislavského metoda herecké práce nebo Být nebo nebýt dodnes patří mezi základní literaturu studentů herectví.

Stejnou pečlivost věnoval i mluvenému slovu. Jeho recitace poezie patřily k tomu nejlepšímu, co Československá televize nabízela v cyklech Nedělní chvilka poezie a pozdější Chvilka poezie. Nezapomenutelné jsou také jeho četby biblických příběhů, které dodnes mnozí považují za jedny z nejkrásnějších audioknih vůbec.

Poslední roky mu osud připravil kruté rány

To největší trápení přišlo až ve stáří. Nejprve v roce 2005 zemřela jeho milovaná manželka Ludmila, se kterou prožil více než půl století. O dva roky později utrpěl ještě mnohem bolestnější ztrátu. Jeho jediný syn Ondřej náhle zemřel na infarkt. Bylo mu pouhých osmačtyřicet let a zemřel otci přímo v náručí.

Takovou ránu nesl Radovan Lukavský velmi těžce. Přesto ještě docházel do Národního divadla a zkoušel Molièrova Dona Juana. Premiéry se už ale nedočkal. Poslední týdny života strávil v nemocnici s těžkým zápalem plic. Dne 10. března 2008 zemřel na selhání srdce.

Jeho poslední přání překvapilo úplně všechny

To nejdojemnější ale přišlo až po jeho smrti. Radovan Lukavský si nepřál okázalý pohřeb ani černé oblečení plné smutku. Do rakve chtěl uložit láhev dobrého vína a všechny, kdo se s ním přišli rozloučit, požádal o jediné – aby přišli oblečeni v bílé.

Bylo to symbolické rozloučení člověka, který celý život rozdával klid, důstojnost a víru, že i ty nejtěžší chvíle lze přijmout s noblesou.

Na posledním rozloučení zazněla slova herce Václava Postráneckého, která jeho život vystihla snad nejlépe:

Radovan Lukavský byl posledním velkým hercem a vlastně i posledním rytířem jedné skvělé éry českého divadla.

A jeho vnučka Klára přidala vzpomínku, která dokonale ukazuje, jaký byl i v posledních dnech života:

Přestože musel trpět, neztratil vůbec smysl pro humor. Děda byl chlap a chlapi na smrtelné posteli nebrečí a nechtějí ponožky.