Herec Oldřich Navrátil otevřeně: Po operaci mozku přišel o ženu i rodinu. Teď našel klid a učí se opět žít

Tvrdý navenek, křehký uvnitř

Na obrazovce bývá hlasitý, výbušný a často sprostý. Publikum ho přesně takového chce. Třeba jako neodbytného a lehce potrhlého Emila Nádeníčka z Básníků nebo ráznou hlavu rodiny v Bylo nás pět. Mezi přáteli má tento herec pověst „sprosťáka“, který nejde pro peprné slovíčko daleko. Vždy plný elánu, tak trochu klame tělem, jeho životem se totiž prohnala nejedna vichřice.

Herec, který práci nikdy neodmítal

Rodák z Třebíče (*1952) mířil k herectví od mládí. Po studiích na JAMU zakotvil v legendárním Divadle na provázku, kde ho formoval režisér Petr Scherhaufer. Právě tam se naučil základní herecké disciplíně – pokoře k řemeslu.
Když se později přesunul do Prahy, hrál v divadle Ta Fantastika, byl na volné noze a rychle se stal jedním z nejobsazovanějších herců své generace. Nabídky neodmítal. Ne z vypočítavosti, ale z respektu k práci.

Nikdy jsem to neudělal. Je málo herců, kteří něco odmítnou. Všichni si to promítnou přes peníze a pak je rozhodování jasné,

řekl otevřeně v jednom starším rozhovoru.

Operace hlavy a řetězec ztrát

Nejprve přišly zdravotní potíže. Nenápadné, nevysvětlitelné. Až vyšetření ukázala krutou pravdu, šlo o krevní sraženinu v mozku. Operace u renomovaného neurochirurga Vladimíra Beneše byla nevyhnutelná. Riziko? Ochrnutí, ztráta řeči, konec kariéry.
Zákrok dopadl dobře. Ale sotva si oddychl, zhroutil se mu svět.

Po čtyřiadvaceti letech ho opustila manželka. Krátce nato zemřela maminka na rakovinu. Při povodních se utopil milovaný pes. A dcera Tereza odešla studovat do Itálie. Zůstal sám.

Nebýt dcery, asi bych to musel skoncovat,

přiznal později bez příkras.

Z těžkých depresí ho vytáhla práce a pár nejbližších přátel – Jaroslava Obermaierová, Vlastimil Třešňák nebo Kateřina Kornová. Bez patosu, bez terapií. Prostě byli.

Druhá šance přišla nečekaně

Nová láska přišla v roce 2009. Monika, o deset let mladší žena, ale s minulostí, která připomínala kriminální thriller. Vdaná za muže na útěku před vězením, pod tlakem výhrůžek, strachu a nekonečného rozvodu.
Navrátil ji požádal o ruku nečekaně všedně, po odblešení psů, kteří se kamarádili s ježkem. Za deset dní byla svatba. Datum 11. 11. 2011 nebylo symbolické, jen jediné volné mezi natáčením.

Idyla? Ani náhodou.

První rok jsem proplakala. Je příšerně vulgární,

řekla Monika otevřeně v pořadu Sejdeme se na Cibulce. Přesto zůstala. Naučila se s ním žít. A on se naučil trochu krotit.

Vysočina jako terapie

Navrátil celý život tvrdil, že bez Třebíče nemůže být. Pak dům prodal, stěhoval se do Prahy a prohlašoval, že se vrátí už jen do rodinného hrobu. Nakonec se ale vrátil ke kořenům. Postavil si chatu. Tam si užívá ticho, les a sekání trávy.

Jezdím sem odpočívat. Do přírody. Je to to jediné místo, kde se opravdu nadechnu,

říká dnes.

Moře odmítá. Cizinu taky. Tvrdí, že nic krásnějšího, než Vysočinu neviděl ani v Kanadě. A že hraní je sice láska, ale taky dřina, a proto utíká na chatu odpočívat.

Na televizní obrazovce je často