Luxus odmítla. Hvězda seriálu Polabí bydlí v chlívku a je šťastnější než většina celebrit

Představitelka seriálové Žížaly se doma rozhodně netísní

V seriálu Polabí patří postava Žížaly mezi ty, které si diváci oblíbili téměř okamžitě. Je trochu potrhlá, trochu svá a žije ve starém obytném voze, který je stejně osobitý jako ona sama. Když se objeví na obrazovce, málokdo čeká uhlazenou dámu v kostýmku. Spíš člověka, který si poradí téměř se vším a život bere s nadhledem.

Kdyby ale seriálová Žížala zavítala za představitelkou Lucií Polišenskou domů, nejspíš by se nestačila divit. Obytný vůz by sice mohla bez obav zaparkovat, protože místa je tam dost. Místo designové vily by našla starý statek, rozlehlou zahradu, zvířata a spoustu práce. A možná by se nakonec cítila jako doma. Lucie totiž nikdy netoužila po okázalém životě, který si lidé s televizními hvězdami často spojují. Naopak. Udělala přesně to, co by od známé herečky čekal asi jen málokdo.

Místo luxusního domu koupila statek. A nastěhovala se… do chlívku

Když se s manželem rozhodovali, kde budou žít, nepadla volba na moderní vilu ani na byt s výhledem na pražské panorama. Zamilovali se do starého statku v Počepicích na Příbramsku, který měl sice obrovský potenciál, ale také znamenal spoustu práce.

Rekonstrukce takového místa ale nejde zvládnout za pár měsíců. A protože bylo potřeba někde bydlet, přišlo řešení, které dnes herečka sama s úsměvem popisuje v rozhovorech. Obytnou část si totiž vybudovali v bývalém chlívku.

Právě odtud pochází její dnes už téměř legendární věta:

Mám panství a bydlím v chlívku.

Když ji pronesla v rozhlasovém rozhovoru, pobavila celé Česko. Lucie ale nikdy neměla pocit, že by si měla na něco hrát. Naopak. Přiznává, že jí takový život dává mnohem větší smysl než honba za luxusem.

Herečka, která po natáčení bere do ruky hrábě místo sklenky šampaňského

Zatímco jiní po natáčení míří do wellness nebo na společenské večírky, Lucie Polišenská spěchá domů za úplně jinými radostmi. Čeká ji zahrada, stromy, záhony a zvířata, která se o sebe sama rozhodně nepostarají.

Na statku žije například s fenkou Bublinkou a také s indickými běžci, kteří se po pozemku procházejí s takovou důležitostí, jako by jim patřilo celé hospodářství. Největší autoritou je ale podle herečky kačer Zdenál. Ten prý dokáže dát jasně najevo, kdo je skutečným pánem dvora, a návštěvníci se s ním raději příliš nepřou.

Lucie se tomu jen směje. Právě podobné okamžiky jsou podle ní důvodem, proč by svůj život neměnila. Když večer usedne na zahradě, poslouchá ptáky a dívá se na krajinu kolem sebe, připadá si bohatší než v jakémkoliv luxusním apartmá.

Rekonstrukce? Ta asi nikdy neskončí

Každý, kdo někdy opravoval starší dům, dobře ví, že práce vlastně nikdy nekončí. Lucie to potvrzuje se stejným humorem, jaký předvádí na televizní obrazovce. Na statku je stále co opravovat, přestavovat nebo vylepšovat. Jedna hotová část odhalí další problém a z plánované víkendové práce se snadno stane několikaměsíční projekt. Herečka ale nikam nespěchá. Statek podle ní potřebuje čas a stejně tak lidé, kteří v něm chtějí opravdu žít.

Peníze raději investuje do postupné rekonstrukce než do okázalého bydlení. Přiznává, že jde o dlouhou cestu, ale právě to ji baví. Každý nový kousek domu má svůj příběh a připomíná jí, že všechno vzniká vlastníma rukama.

Venkov měla v srdci dávno před Polabím

Možná právě proto působí Lucie Polišenská ve venkovských rolích tak přirozeně. Vyrůstala na severní Moravě a život mimo velkoměsto jí byl vždycky blízký. Když dnes odjíždí z natáčení domů, nemá pocit, že opouští pohodlí. Naopak se vrací tam, kde se cítí nejlépe. Na statku není televizní hvězdou. Je ženou, která vezme kolečko, nakrmí zvířata, vypleje záhon nebo přiveze dřevo. Sláva zůstává za branou a přednost dostává obyčejný život.

Zatímco seriálová Žížala hledá své místo ve starém obytném autě, Lucie Polišenská ho našla na venkovském statku. A přestože s nadsázkou říká, že bydlí v chlívku, působí dojmem člověka, který našel něco, po čem mnoho lidí celý život marně pátrá – klid, prostor a domov, kde se člověk cítí dobře.