Lucie Polišenská ze ZOO ráda peče, vyrábí marmelády a zpívá nejen v divadle
Vzbuzuje chuť k životu, říká o Lucii herečka Tereza Kostková
Herečka a moderátorka pořadu Blízká setkání, Tereza Kostková, se při rozhovoru v Radiocafé Vinohradská 12 setkala s herečkou Lucií Polišenskou vůbec poprvé. Ještě předtím si proto naposlouchala různé rozhovory, aby měla určitou představu, s jakým člověkem se vlastně sejde. Na základě sesbíraných postřehů a informací získala dojem, že Lucie Polišenská v lidech vzbuzuje chuť k životu.
„Je fajn se smát, i když každý máme nějaké bolesti. Nejsem typ člověka, který by ležel smutný doma, ale radši se zvednu a jdu něco dělat,“ připouští samotná Lucie. „Třeba si zazpívám. Zpívám celý život a ráda.“
Koneckonců, od šesti do osmnácti let chodila do sboru. Když potom přišla na DAMU a do divadla, její láska ke zpěvu jen přirozeně pokračovala, ačkoli někteří kamarádi herečku vnímají jako trošku otravnou. Lucie chodila také na zdravotní školu, kde čas od času popadla kytaru. Už tehdy se věnovala i ochotnickému divadlu. Nemá problém zpívat v divadle, ale raději pohromadě s dalšími lidmi, je-li to možné. Nemá ambice chodit po kavárnách a dělat ze sebe zpěvačku.
„Jsem herečka, která obstojně zpívá, ale nejsem zpěvačka.“
Do Národního divadla přijďte proto, že je super
V Národním divadle je Lucie Polišenská už asi sedmou sezónu. V době, kdy dělala rozhovor pro Blízká setkání, zrovna zkoušela Naše furianty od Stroupežnického. Proč a jak vlastně tuhle starou hru dneska inscenovat? Daná otázka se podobá té, kterou vyjádřila Tereza Kostková, a sice proč by v dnešní době měli lidé přijít do Národního divadla?
Divadlo jako takové je už dlouho součástí lidského života. Mnozí lidé mají potřebu se potkávat, vidět nějaké příběhy naživo – je to něco jiného než film v televizi. Ale z jakého důvodu by měli zamířit právě do Národního divadla? Už proto, aby si prohlédli krásnou budovu, nasáli atmosféru a užili si vcelku pestrý výběr žánrů a představení. Je to zkrátka super.
Kamarádi říkají Lucii „paní velkostatkářka“
Lucie si ve středních Čechách koupila starý statek, který bude postupně opravovat, ale už teď se v něm dá normálně žít. Dům se stodolami a zahrádkou jí přináší příjemné odreagování a duševní hygienu při náročném hereckém povolání.
Na Vánoce Lucie Polišenská také ráda peče. Cukroví s oblibou vyrábí, ale nepotřebuje ho nutně jíst. Její nevlastní sestra peče úplně dokonale, třeba i dorty, a má to všechno tak precizní, že Lucii ve výsledku přepadá menší deprese. Ona sama přitom preferuje klasické věci, např. perníčky, rohlíčky a hlavně linecké. Sklep má totiž plný vlastnoručně vyrobených marmelád.