Jeden z nejpodivnějších českých filmů se po 56 letech vrací v novém. Působí jako znepokojivý sen

Když nevinnost narazí na temnotu

Rok 1969. Malebné Slavonice. Tady vzniká něco, co nemá v našem filmu obdoby.

Režisér Jaromil Jireš a výtvarnice Ester Krumbachová berou Nezvalův „černý román“ z roku 1932 a mění ho v hypnotický obraz na pomezí snu a noční můry. Výsledek? Valerie a týden divů – snímek, který diváky buď uchvátí, nebo vyděsí.

Hlavní roli dostává třináctiletá Jaroslava Schallerová. Není herečka. Přesto se na plátně setkává s bizarními postavami – tajemnou babičkou (Helena Anýžová), Orlíkem (Petr Kopřiva) nebo misionářem Graciánem (Jan Klusák). Tvůrci záměrně snížili věk hrdinky oproti knize, kde má sedmnáct. Chtěli větší zranitelnost. Dostali ji.

Pohádka? Spíš surrealistický horor

Název klame. Tohle není film pro děti.

Je to čistokrevný poetický horor protkaný erotickými motivy. Hudba Luboše Fišera a kamera Jana Čuříka vytvářejí atmosféru, která se dotýká těch nejtemnějších koutů lidské sexuality a strachu.

Michal Bregant, generální ředitel Národního filmového archivu, vysvětluje: „V této plejádě působí docela překvapivě básník Vítězslav Nezval a jeho román Valerie a týden divů, který oslovil Jaromila Jireše a Ester Krumbachovou zvláštně krutou atmosférou dospívání. Nová vlna v tomto filmu dosáhla vrcholu stylizace, aby zkoumala hranice společenských tabu.“

Reakce publika? Vyhraněné. Vždycky byly…

Jeden z diváků to shrnuje takto:

Jako Boschova Zahrada pozemských rozkoší – vzbuzuje ve mně podivnou slast a zároveň štítivý odpor. Žel, odpor nakonec převládne navzdory výsostně stylizované podívané, která však, hlavně díky obsahu, docela brzy přesytí

, jak uvádí v diskusi na filmové databázi ČSFD.

Mravenčí práce: Jak se zachraňuje filmový poklad

Aby dílo mohlo znovu zazářit, musel Národní filmový archiv provést náročné digitální restaurování.

Původní pás z roku 1970 byl v havarijním stavu. Poškozená emulze. Chvějící se obraz kvůli rozpadající se perforaci. Vybledlé barvy.

Restaurátoři začali od nuly. Původní negativ naskenovali ve 4K rozlišení do formátu RAW. Pak přišla ta nejnáročnější část: 105 000 políček (celková stopáž 73 minut) museli ručně a softwarově očistit od prachu, škrábanců a rýh. Políčko po políčku.

Obraz stabilizovali. Aby se přestal chvět.

Klíčový moment? Barevná korekce. Koloristé za pomoci historických referenčních kopií precizně nastavili původní barevné podání. Cíl byl jasný: věrně zachovat výtvarný záměr Jana Čuříka a Ester Krumbachové.

Výsledek? Sytá červená krve v kontrastu s bílými dívčími šaty v gotických sklepech. Stabilní, dokonale ostrý obraz s autentickým filmovým zrnem. Vypadá přesně jako v den premiéry.

Benátky 2026: Světové výsluní po padesáti šesti letech

Kolem filmu panuje drobný zmatek. Natáčení proběhlo v roce 1969, ale oficiální premiéra v kinech až 16. října 1970. Filmové databáze to občas pletou. Teď, v roce 2026, přichází nejvyšší mezinárodní uznání.

Digitalizovaná verze byla vybrána do prestižní soutěžní sekce Venice Classics na 83. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Benátkách. Od 2. do 12. září 2026 mohou diváci z celého světa znovu podlehnout magickému a krutému světu, který nepřestává fascinovat ani po více než půl století.