Jana Brejchová: Herečka z komunistické éry dokázala zahrát všechno. Její talent byl nezpochybnitelný a nezapomenutelný

Některé ze skutečných hvězd se naštěstí nemusely ve stáří zesměšňovat a je dobré si občas připomenout osudy skutečných hereckých legend. Bez hloupých poznámek, že sloužily režimu, bez závisti a s obdivem k úspěchu v době, kdy byla konkurence úplně někde jinde, než je dnes. Herci byli opravdové osobnosti a jejich osudy vypovídají hodně o době, ve které žili.

V jiné zemi, ve stejné době, by byla světovou hereckou ikonou

Jana Brejchová je mezi filmovými herečkami ten nejvýraznější fenomén, kterému se současné herečky rozhodně nevyrovnají. Svůj status hvězdy největší velikosti si dokázala udržet celou hereckou kariéru, od vtipných začátků až po poslední, dramatické role.

Dokázala zazářit za socialismu, přestože režim neměl pochopení pro lidi, kteří vyčnívali. Trochu jim vzala vítr z plachet tím, že o ni byl zájem i v zahraničí, a proto nemohla být za svůj úspěch potrestaná. Dostávala ceny a i díky ní se o československém filmu vědělo nejen doma. Ona za to platila v té době nezvyklou daň, pod drobnohledem bylo i její soukromí.

Začala hodně mladá

Přímo ze školní lavice ji přivedl k filmu jako třináctiletou dívku pozdější režisér, tenkrát asistent Ladislav Helge pro Sequensův Olověný chléb, proletářský příběh, kde hrála dívenku Píďalku.

Po škole Jana Brejchová začala pracovat jako písařka a občas se objevila ve filmu, což doma tajila. Skutečnou herečkou se stala až v okamžiku, kdy zahrála roli ve filmu Vlčí jáma, ve snímku, který zabodoval na festivalu v Benátkách.

Hvězdou se stala moc rychle

Když o jejím úspěchu mluvil její partner, krátkodobě i manžel a režisér Miloš Forman, uvedl, že se jí po festivalovém úspěchu novináři ptali, jak velký má byt a kterými květinami si ho zdobí. Ona v té době bydlela v „pronajaté díře“, kam by rozhodně novináře pozvat nemohla.

Po úspěchu Vlčí jámy vzestup Brejchové pokračoval. V roce 1958 natočila hned tři filmy, Žižkovskou romanci, Touhu a Morálku paní Dulské, a byla vyhlášena herečkou roku.

Za dva roky si převzala za roli ve filmu Vyšší princip Stříbrnou plachtu v Locarnu a doma se opět stala herečkou roku.

Oblíbená byla v Německu, českým divákům se líbila po boku Brodského

Jako jedna z mála hereček v té době začala pracovat i v zahraničí, nejen po boku druhého manžela – německého herce Ulricha Theina, kterého potkala během natáčení.

Za zmínku stojí, že se před kamerou potkala i s „Vinnetouem". S Pierrem Bricem se sešla ve špionážním filmu Výstřely ve tříčtvrťovém taktu. Točila i jinde, ale sama uvedla, že to byla práce v Československu, především s Evaldem Schormem, co jí dalo nejvíce hereckých zkušeností.

Diváci si však Janu Brejchovou spojují spíše s filmy Kdyby tisíc klarinetů, Baron Prášil, Noc na Karlštejně či Hodíme se k sobě, miláčku?, komedií, kde hrála s dalším ze svých partnerů, Vlastimilem Brodským. Bohužel, láska krásnému páru nevydržela.

Jejich rozchod a hereččin nový vztah posléze Brodský ve své knize shrnul slovy:

Půvab, intelekt a oduševnění mého přítele Jaromíra Hanzlíka mě přiměly k životu staromládeneckému.

Rozešli jsme se po vzájemné dohodě. Oba jsme pochopili, že ona mě nemůže vystát.

Ve filmové práci si vzala Jana Brejchová oddechový čas na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, protože už měla odžito víc než třicet let a nechtěla skončit jako směšný diblík.

Z tohoto hereckého šuplíku se dostala velice snadno. Režisér Jiří Svoboda ji obdivoval, že místo hvězdných manýrů se nebála ukázat stárnoucí tvář. Zároveň prohlásil, že by se ani v Hollywoodu neztratila a nejspíš by ulovila občas i nějakého Oscara.