Jak dnes vypadá Vašek ze Šíleně smutné princezny, který se v roce 2002 znovu narodil

Václav měl vskutku pestrý život. A přestože se dokázal živit zpěvem, chtěl být hercem. Jenže na DAMU ho nechtěli. U prvních přijímacích zkoušek jim vadilo, že má sykavky. Tak na své řeči zapracoval a další rok to zkusil znovu. A to byl ortel hodně krutý. Podle komise neměl talent. Další rok to zkusil na JAMU, kde mu řekli, že je už moc velký profesionál a školu nepotřebuje.

Zajímavé je, že i bez hereckého vzdělání, dokázal natočit 14 celovečerních filmů jen tak bokem, zatímco si budoval kariéru zpěváka. Nejznámější je samozřejmě Menzelův film Skřivánci na niti, který šel rovnou do trezoru a lidé si na něj museli pár desítek let počkat.

Nejoblíbenější roli však vytvořil úplně jindy. Všichni známe pohádku Šíleně smutná princezna a právě v čase vánočním si ji připomínáme. Skoro se nechce věřit, že dobová kritika tento příjemný pohádkový příběh doslova zašlapala do země a negativním hodnocením nešetřila.

Nová svoboda v roce 1968 otiskla kritiku Miroslava Stoniše:

Nestačí si přece vypůjčit klasický pohádkový motiv, obměnit ho a aktualizovat několika moderními rekvizitami a mít za to, že vznikla moderní pohádka. Nevznikla moderní pohádka, protože nevznikla pohádka. To, že ve filmu hrají králové, princezna a princ, kat a šašek, nic neznamená. Pohádku nepředurčují postavy, prostředí a čas, nýbrž duch vyprávění, jeho záměr a způsob podání.

Václav Šasek v Zemědělských novinách byl ještě ostřejší:

Jméno Heleny Vondráčkové a Václava Neckáře udělaly z této nesnesitelně rozvleklé pohádky prý pro dospělé šlágr, v němž zklamání přináší snad jen písničky, které mohou sotva doufat v samostatný život. Mrzouti kolem třiceti, kteří se připletou mezi nadšené publikum, mohou jen udiveně kroutiti hlavou. Že by už byli tak staří?

A ještě Otakar Váňa v časopise Kino:

Děrami ve scénáři tu občas čouhá chladný dramaturgický záměr, místo švihu a lehkosti se tu spíše objevuje topornost a rozpačitost – od výpravy až po vedení herců. Dva protagonisté, kvůli nimž kina jistě nebudou zet prázdnotou, dělají sice, co mohou, ale přesto nemohou překonat právě to základní: překlenout nestylovost či stylovou nejednotnost tohoto filmu, v němž dnešní realita stojí podivně a neústrojně vedle prvků pohádkových, aniž člověk vlastně ví proč.

Co by asi tak pánové napsali o dnešních pohádkách, třeba těch štědrovečerních, které se poslední roky tváří tak inovativně, že je stačí vidět jen jednou.

Obletovaná hudební hvězda byla celý život věrná své manželce

V době své slávy měl Václav Neckář tolik fanynek, že by je mohl i rozdávat. Trochu se lišil a hlavně mladým dívkám se jeho styl líbil. Měl i hodně opravdových hitů, které měly jednoduché a zapamatovatelné texty a lidé si je často broukali.

I přes slávu si Václav zvolil pevné rodinné zázemí a vyhlédl si manželku. Jeho vyvolenou se stala Jaroslava Žlábková, baletka, kterou zahlédl jako Julii v plzeňském divadle. A Amorův šíp se zasekl tak hluboko, že jinou ženu nechtěl. Dokonce se smířil i s tím, že mu jeho láska načas zmizela do angažmá v Německu.

Vzali se v roce 1974 a narodil se jim syn Václav. Manželka se rozhodla pro rodinu a s tancem skončila. I tak jí na konci života dohnaly zdravotní problémy, které jsou často s baletem spojené. K tomu se přidaly i další vážné nemoci a v roce 2014 mu jeho milovaná žena zemřela. Ani se nerozloučili. Václav se to dozvěděl před koncertem ve Zlíně. I přes velký smutek věděl, že poslední měsíce hodně trpěla a konečně našla klid. Z vlastní zkušenosti také věděl, co obnáší život po nemocnicích. Sám si ho užil dost a i přesto, že měl lehkou mozkovou příhodu, následky byly devastující.

Trvalo mu skoro rok, než se naučil skládat správně věty. Nepamatoval si žádné texty svých písní, dokonce mu dělalo problém udržet příbor. Vše se musel učit od začátku a oporu našel hlavně v rodině.