Herecká šlechtična: Tajemství života ženy s ohněm v duši

Jaroslava Adamová: Žena, která rozdávala emoce z jeviště, ale v životě upřednostnila chladný rozum

Její herecký talent byl komplexní, hluboký a přesný. Dokázala zahrát hysterii, křehkost i aristokratický odstup, a přesto sama říkala, že emoce má pevně pod kontrolou. Ve svých rolích si sahala na dno, ale v soukromí vyznávala logiku, řád a odstup, který byl pro ni životní nutností.

Od divadelních legend k nezapomenutelné filmové roli v Želarech

Herečka se narodila v roce 1925 v Praze a už jako mladá se stala výraznou osobností českého divadla. Publikum i kolegové ji obdivovali, ale zároveň se jí báli. Adamová moc dobře věděla, co chce a co neudělá. Nikdy nehrála „hodné babičky“, role odmítala bez milosti a prý by ji nikdo nedonutil, aby vzala postavu, která jí byla proti srsti.

Před kamerou se výrazněji a častěji objevila až v pozdějším věku, ale právě tehdy vznikl jeden z jejích vrcholů – film Želary (2003) Ondřeje Trojana, kde ztvárnila porodní bábu a bylinkářku Lucku Vojníčkovou. Byl to výkon, který se nezapomíná. V mrazech a těžkých kostýmech pracovala s obdivuhodnou energií a precizností, za kterou byla nominována na Českého lva. Snímek se stal mezinárodně oceňovaným projektem a Adamová v něm zanechala kus své duše.

Frejkova múza a Werichova „katastrofická přítelkyně“

V osobním životě byla herečka stejně komplikovaná jako na jevišti. Dnes už je veřejným tajemstvím, že byla múzou režiséra Jiřího Frejky, jednoho z klíčových mužů českého divadla. Ten jí otevřel cestu k prvním velkým rolím, přivedl ji na Vinohrady i do Karlína. Jeho tragická sebevražda ji silně zasáhla, ale nikdy o ní nemluvila víc, než bylo nutné.

Pozdější sblížení s Janem Werichem vytvořilo další neobyčejné pouto. On jí říkal „katastrofická přítelkyně“, protože byla po ruce právě tehdy, když přišly jeho nejtemnější chvíle. Nevnucovala se, nic po něm nechtěla. Chovala se k němu s respektem, a on jí to oplácel stejnou mincí.

Společně excelovali například v televizním filmu Kočár nejsvětější svátosti, kde bylo jasně vidět, jak moc si profesionálně rozuměli.

Herečka posedlá profesí, vzhledem i disciplínou

Jaroslava Adamová byla známá tím, že vypadala vždy dokonale. Barvila si vlasy, pečovala o oblečení, dbala na eleganci. Měla dokonalý cit pro gesto a výraz, ale také byla pověstná tvrdohlavostí.

Radši nebudu jíst, než abych šla ven se šedinami,

říkávala ještě po osmdesátce.

Byla silná kuřačka, což se snažila skrývat, a navzdory své pověsti nikdy nehrála postavy typických matek, patrně proto, že sama vnímala svět jinak, než by škatulkování dovolovalo.

Její věta „pro role jsem ochotná udělat cokoliv“ dokonale vystihuje, proč byla herecky tak přesná. Neznala polovičatost. Když hrála hysterii, byla to hysterie. Když šlo o aristokratické drama, byla to šlechtična tělem i duší.

Lásky, děti a život po boku muže, kterému režim podrazil nohy

Adamová porodila prvního syna s Mojmírem Drvotou, který později emigroval do USA. Později však potkala muže svého života – PhDr. Julia Alberta, nenápadného, laskavého intelektuála, který po roce 1948 ztratil možnost pracovat ve svém oboru.

Brali se přes rozdíly povah, společenského postavení i osudů.

Nemohla jsem si vzít lepšího člověka,

vzpomínala.

Měli spolu dva syny a jejich manželství bylo podle všeho hluboké, silné a hlavně otevřené. Ačkoliv navenek používala své rodné jméno, doma byla „paní Albertová“, což vypovídá o tom, jak moc si svého manžela vážila.

Poslední roky a důstojné rozloučení se životem

Na začátku roku 2010 si zlomila nohu v krčku, podstoupila operaci a její stav se začal zhoršovat. Pohyb byl stále obtížnější, rehabilitace nezabírala. Žena, která byla celý život nezlomná, se najednou ocitla v roli, kterou odmítala, v roli někoho závislého na pomoci.

A protože byla neobyčejně praktická, elegantní a racionální, sama navrhla, že odejde do léčebny dlouhodobě nemocných. Tam také v roce 2012 ve věku 87 let zemřela.

Její věta „Jaký jsem měla život? Byl můj.“ dokonale vystihuje její filozofii. Bez sentimentality a bez masky.

Šlechtična českého divadla, která nikdy neztratila vnitřní pevnost

Adamová byla a zůstává ikonou českého divadla. Její herecký projev byl jako vyřezaný z kamene, zároveň však vášnivý a přesný. Dokázala být noblesní i drsná, okouzlující i nepřístupná. A přestože celý život stála trochu stranou velkých filmových hvězd, její výkon v Želarech, dabing pro světové krásky i desítky divadelních rolí z ní dělají legendu, která si zaslouží vzpomínku. Byla ženou, která se nikdy nepřetvařovala, věděla, kdo je. A byla ženou, která si svůj život žila přesně podle sebe.