Švorcová v kalhotách: Jak si herce, který se stal symbolem kladného socialistického hrdiny pamatujeme dnes

Jenže tato až pohádkově kladná postava se stala zároveň prokletím svého představitele. Zdeněk Buchvaldek byl dlouhá léta symbolem režimu, prototypem socialistického Mirka Dušína, a tak se jeho herecký osud neoddělitelně spojil s dobou, v níž žil. Byl skutečně jen poslušným hercem v rukou komunistické propagandy, nebo měl i lidskou tvář, kterou dokázali ocenit i jeho kolegové?

Socialistický Mirek Dušín

Buchvaldek se narodil 15. ledna 1928 v Praze. Už od dětství působil dojmem slušného a spořádaného chlapce, a přesně tuto tvář využil později i režim. Po maturitě nastoupil na DAMU, kde ho vedli ty největší herecké legendy: Karel Höger, Vlasta Fabianová či Ladislav Pešek. Absolvoval v roce 1952 a hned poté získal první filmovou roli v agitce Zítra se bude tančit všude. Byl to jasný signál, že se jeho kariéra neoddělí od politiky.

V té době se začal profilovat jako spolehlivá kádrová rezerva. V Mostě, kde nastoupil do Divadla pracujících, si zahrál i klasické role, ale brzy se jeho repertoár začal zužovat pouze na kladné hrdiny. Tvůrci si rychle všimli, že jeho vizáž přímo vyzařuje důvěru a poctivost. A tak se z něj stal jakýsi mužský protějšek Jiřiny Švorcové, která zase zosobňovala ideální socialistickou ženu.

Kádrová rezerva a metály

Od mládí byl aktivním komunistou, a tak se brzy stal i funkcionářem. V roce 1976 převzal vedení Realistického divadla Zdeňka Nejedlého (dnes Švandovo divadlo). Zároveň byl členem Svazu československo-sovětského přátelství i Svazu dramatických umělců. Často pronášel prorežimní projevy, a když se objevila možnost ocenění, málokdy ho minula – od titulu zasloužilého umělce až po Zlatého krokodýla či Medaili SČSP.

Šuškalo se dokonce, že měl zakázané hrát záporné postavy, aby jeho „kladný profil“ nenarušily. Bylo by to logické, Buchvaldek měl být vždy obrazem dokonalého soudruha, který ukazuje lidu cestu. V mnoha televizních inscenacích i filmech byl proto neúnavně tím, kdo se postavil na tu správnou stranu.

Funkcionář, se kterým se dalo mluvit

A přesto by nebylo fér dívat se na něj jen černobíle. Svědectví kolegů totiž ukazuje i jinou tvář. Jako ředitel Realistického divadla prý uměl vytvořit prostor pro odvážnější dramaturgii. Pod jeho vedením vznikaly inscenace, které citlivě reagovaly na politickou situaci, aniž by se úplně nepodřizovaly režimu. Dramaturgy chránil a nutil je jen minimálně do kompromisů.

Podporoval i osobnosti, které by jinde neměly šanci. Díky němu se na prknech objevila Jiřina Štěpničková, dříve režimem perzekvovaná, i režisér Ivan Glanc, vyhozený z Liberce. A když mohl, dokázal pomoci i mladým talentům. Martin Stropnický sám přiznal, že se na DAMU dostal až díky Buchvaldkově záruce. Ten mu doporučil, aby rok pracoval jako elév v Mostě, aby si „zocelil kádrový profil“, a skutečně to zabralo.

Seriál, který se stal prokletím

Přesto si veřejnost bude Buchvaldka vždy spojovat především s postavou Františka Bavora v Muži na radnici. Scenárista Jaroslav Dietl a režisér Evžen Sokolovský vytvořili postavu natolik kladnou, až to místy působilo naivně. Jenže právě tato role se mu stala cejchem.

A zatímco diváci si ho spojovali s dokonalým socialistickým vzorem, kolegové vnímali, že se v soukromí choval přirozeně a bez okázalé ideologie. Někteří dodnes tvrdí, že byl komunistou, s nímž se dalo mluvit, a to nebylo v té době rozhodně běžné.

Předčasný konec

Osud mu ale nedopřál dožít se změn roku 1989. Zdeněk Buchvaldek zemřel 3. srpna 1987, v pouhých 59 letech, krátce po natáčení seriálu Rodáci, kde ztvárnil primáře Jiřičku. O příčině smrti se nikdy oficiálně nemluvilo, ale podle všeho šlo o dědičnou srdeční chorobu, která zasáhla i jeho rodinu. Jeho syn Pavel zemřel o jedenáct let později přímo v divadelní šatně, ve věku 43 let.

Dvojí obraz jednoho muže

Kým tedy Zdeněk Buchvaldek byl? Oportunistickým hercem, který se plně přizpůsobil režimu, nebo funkcionářem, který dokázal lidem kolem sebe pomoci? Pravda je, jako vždy, někde mezi. Byl symbolem doby, která si žádala své hrdiny, a on se stal její tváří. Ale zároveň byl člověkem, který podle svědectví kolegů, dokázal jednat lidsky a hájit druhé.

Zůstal tak postavou rozporuplnou. Pro jedny byl „Švorcovou v kalhotách“, pro jiné zase férovým kolegou, který se snažil zachovat divadlo i v těžkých dobách. Každopádně byl mužem své doby, a dnes je připomínkou toho, že dějiny nelze vnímat jen v černobíle.