Eva Hudečková v nejslavnějších rolích sváděla ženáče. Na herectví zanevřela kvůli stranickým tajemníkům

Kráska, která chce odloudit ženaté muže

Herecká kariéra Evy Hudečkové, rozené Trejtnarové, byla svého času velmi plodná. Objevila se ve spoustě oblíbených českých filmů i seriálů. Zřejmě nejvýrazněji si ji můžeme pamatovat ze Sanitky nebo z komedií, jako je Což takhle dát si špenát (1977), Zítra to roztočíme, drahoušku…! (1976) nebo Jak utopit Dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (1974).

Dnes 75letá dáma původem z Prahy se narodila 3. prosince 1949 a začala se objevovat ve filmech už jako studentka střední školy, poprvé v povídkovém krimi Zločin v dívčí škole (1965). Vystudovala DAMU a zamířila do Divadla Jiřího Wolkera. V 70. a 80. letech pak ztvárnila celou řadu výrazných rolí, pro které byla předurčena svou nevšední krásou a temperamentem. Často však hrála postavy, jež nebyly divákům příliš sympatické.

Vzpomeňme třeba na Polly Wassermannovou, rozmazlenou dceru pana Wassermanna (Miloš Kopecký), která doma kradla hrníčky s dušičkami, aby je mohla prodávat a za peníze si potom kupovat věci pro sebe. Byla zhýčkaná, navíc se tajně scházela se ženatým a starším mužem. Nebo zmiňme Janičku, jež se pokoušela svést ženatého Káju (František Peterka), jemuž pak manželka Alenka (Iva Janžurová) dělala kvůli tomu doma kravál. Zkrátka, Eva Hudečková byla atraktivní a scénáře se toho rozhodně nebály využít. Emocionálně složité ženy snažící se ulovit zadaného muže ztvárnila i ve zmíněné Sanitce (1984) a v seriálu My všichni školou povinní (1984).

Z obrazovek ji vyštvala normalizační cenzura

Mohla vytvořit ještě mnoho podobně nepopulárních, ale jistě nezapomenutelných rolí, kdyby se v polovině 80. let nerozhodla s herectvím skoncovat. Přiměly ji k tomu tehdejší cenzorské praktiky a ideologizace filmu, televize i divadla, které ji zcela znechutily. Před časem se k tomu vyjádřila pro deník Blesk.

Chtěla jsem svůj život uspořádat podle svých představ, a ne podle toho, jak mi ho kdo zrežíruje. V té době o osudu tvůrců i herců rozhodovali straničtí tajemníci, byla jsem svědkem ponižujících scén, kdy trestali neposlušná individua. Herectví není svobodné povolání. I dnes musí výborní herci velmi bojovat, aby je někdo nenaverboval do předem prohraných bitev a neznemožnili se před diváky, kteří obdivují jejich umění.

Dodala, že poslední kapkou pro ni byla kritika svetru se šachovnicovým vzorem, který měla během natáčení na sobě a jenž by se komukoli z nás jevil zřejmě úplně banálním. Normalizační cenzura v něm ovšem spatřovala skrytý symbol kříže.

Byla z toho velká aféra a osm velkých obrazů, ve kterých jsem hrála, se muselo vystřihnout. To byla jedna z posledních kapek. Viděla jsem, že stojím tváří v tvář moci, která se vymkla veškeré kontrole.

Napsala úspěšné knihy i scénáře

Z vlastního rozhodnutí se tak po roce 1985 před kamerou příliš neobjevovala. Uvádí se, že naposledy hrála lékařku v dramatu Skalpel, prosím z téhož roku, avšak Česko-Slovenská filmová databáze zmiňuje coby její poslední film pohádku Sen o krásné panně z roku 1995.

Od té doby se spíše jen sporadicky věnovala dabingu, hlavně se ale z herečky stala úspěšnou spisovatelkou. Napsala hned několik knížek a scénářů a zájem vyvolala už svým debutem Bezhlavá kobyla, jenž vyšel v roce 1992. Podle její předlohy Česká televize natočila pohádku O zasněné Žofince (1997) a seriál O ztracené lásce (2001). Divadelní průprava Hudečkové patrně vedla k příliš složité stylizaci textů v jejích pohádkách a tím i k výhradám ze strany literárních kritiků, kteří ale její tvorbu přijímali celkově kladně.

Co se lásky týče, měla v životě štěstí. Už v roce 1975 během natáčení hudební komedie Sedm pater pro tisíc přání potkala houslového virtuosa Václava Hudečka, do něhož je zamilovaná dodnes.