Barokní sloh se výrazně uplatnil především u církevních staveb jako jsou kostely a kláštery, ale také u světských sídel, jako jsou zámky, paláce a městské domy, často doplněné velkolepými zahradami.
Barokní architektura se rozšířila i do Latinské Ameriky, zejména prostřednictvím španělských a portugalských kolonizátorů, kde se mísila s lokálními vlivy a kulturami, čímž vznikaly unikátní regionální varianty.
Klíčové jsou dynamičnost, monumentalita, asymetrie, iluzivní efekty a bohatá ornamentální výzdoba. Oproti renesanci preferuje křivky před rovnými liniemi a celkově působí dramatičtěji a emocionálněji.
Mezi nejvýznamnější architekty patří Gian Lorenzo Bernini, Francesco Borromini a Carlo Maderno v Itálii, nebo Johann Bernhard Fischer von Erlach ve střední Evropě, kteří svými díly definovali estetiku doby.
Barokní architektura je vnímána jako klíčové období, které formovalo kulturní krajinu Evropy a Latinské Ameriky. Je studována pro své inovace ve stavebnictví, estetice a pro svůj vliv na pozdější umělecké směry.
