Život herečky Jiřiny Štěpničkové před okamžikem, než ji soud poslal na 15 let do vězení

Po konzervatoři jí netrvalo moc dlouho, aby se prosadila. Byla cílevědomá a šla si za svým. Po divadle ji objevil i film, kde jí nejvíce slušely role dívek „z lidu“. Pro režiséry se stala symbolem vlastenectví, slovanství a národní hrdosti. O místo v Národním divadle si sama řekla a dostala ho. Tam se v roce 1929 začala psát její oslnivá divadelní kariéra. V roce 1933 na této scéně zahrála Maryšu, kterou naprosto všechny ohromila. Stejnou roli si zahrála o dva roky později ve filmu, který se natáčel ve Vlčnově na Slovácku. Plakáty Jiřiny Štěpničkové v krásném kroji a s bohatě zdobeným věncem na hlavě zaplavily celou zemi.

Vše se jí dařilo a možná právě na to doplatila

V Národním divadle však mladá hvězda marně usilovala o lepší finanční ohodnocení a když nedosáhla svého, rozhodla se v roce 1936 odejít do Vinohradského divadla. Očekávala, že dostane více výrazných rolí a také peněz.

Ani těžká doba v protektorátu jí v kariéře nezastavila. Točila jeden film za druhým. Diváci ji milovali ve Fričově Muzikantské Lidušce a Čápově Babičce, kde si zahrála Viktorku. Byla na vrcholu popularity, a právě tak se prezentovala na Zlínských filmových žních, kdy ještě bylo možné oslavit úspěch české filmové produkce.

Cestou ze Zlína se s přáteli zastavili v Želechovicích a o osm měsíců později (říjen 1942) se tam vrátili na dvojitou svatbu. Jiřina si vzala Ilju Kopřivu a její kamarád Václav Wassermann svou přítelkyni Růženu. Svatba byla pro všechny překvapením, protože Jiřina byla spojovaná s kolegou Gustavem Nezvalem. Nezval byl však ženatý a z jeho strany zůstalo jen u slibů. Herečka tedy nejspíš pochopila, že to není muž, se kterým by mohla prožít plnohodnotný vztah.

První manželství všechny překvapilo

Ilju Kopřivu poznala v sanatoriu, kde se po uzavření vysokých škol schoval, aby se vyhnul totálnímu nasazení. Není známo, zda se tam i Jiřina jen schovala, aby se vyhnula nějakým nabídkám hrát v německých filmech, nebo zda ji něco trápilo, ale o sedm let mladší medik ji asi uzdravil. Bylo mu dvaadvacet, když si ho přivedla před oltář.

Na jejím životě se moc nezměnilo. Stala se z ní sice paní Kopřivová, ale stále si nechávala své příjmení. Bydlela ve své vile na Zbraslavi a její manžel žil v sanatoriu v Dobříši a dojížděl za ní o víkendech.

Láska však Jiřině dlouho nekvetla. Do jejího manžela se zamilovala mladá Lojzička a z rodinných fotografií je jasné, že už v létě roku 1943 ženatý Ilja randil s jinou. Měl však už podanou žádost o rozvod a s Jiřinou se nerozešel ve zlém a dál ji navštěvoval.

Románek s režisérem měl za čas smutnou dohru

Zase volná Jiřina se zanedlouho dala dohromady s režisérem Františkem Čápem, se kterým natáčela v Beskydech opět v kroji film Děvčica z Beskyd.

Krátce po natáčení zjistila, že je těhotná, a rozhodla se rodit v Londýně, kam jezdívala na studijní pobyty. Jenže britské úřady chtěly doklad o uzavření manželství. Svatba probíhala trochu netradičně. Jiřina se vdávala na české ambasádě a ženicha, akademického malíře Jana Samce mladšího, zastoupil ministr zahraničí Jan Masaryk. V Praze zašel na radnici Jan Samec a nevěstu zastoupila teta Fanynka, jak popsal Samcův mladší syn Jan (z druhého manželství).

Manželství pár let vydrželo. Partnery spojovala láska ke sportu, ale Jan měl pocit, že je v okruhu manželčiných přátel brán pouze jako „ten mladý od Štěpničkové“, takže jednoho dne se rozhodl pro změnu a vzal si dceru ruského emigranta.

Úspěch se neodpouští

Nad Jiřinou se začaly stahovat mraky a jak je známo, spadla do pasti v podobě zvacího dopisu od režiséra Čápa, který utekl do Západního Německa. Jiřina dopisu s lákavou pracovní příležitostí uvěřila a následně byla zatčená a syn šel do dětského domova. Jan Samec ho nakonec po složitých peripetiích z ústavu dostal.

Jiřina dostala za pokus o přechod našich státních hranic u soudu 15 let. Byla stále členkou Divadla na Vinohradech, a to spadalo pod resort armády. Proto byl trest tak vysoký. Za mřížemi nakonec strávila přes devět let a na svobodu se dostala v roce 1960. Měla štěstí, že to byla trochu uvolněnější doba, a tak se mohla vrátit k herectví. Na divadelních prknech se dokonce objevila i krátce před smrtí v roce 1985 v roli unavené, nemocné ženy. Ani nemusela nic hrát, byla to ona sama.