Pověrčivý Zdeněk Řehoř na jevišti zakopával o vlastní nohy. Odmítnutí herečky Švorcové nepřenesl přes srdce
Slávu mu přinesla přirozená nesmělost
Legendární herec Zdeněk Řehoř (30. srpna 1920 – 8. listopadu 1994) by právě oslavil narozeniny. Pamatujeme si ho mj. z komedie Jak utopit Dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (1974), z Krkonošských pohádek (1974, 1977, 1984), ze seriálů Taková normální rodinka (1971), Žena za pultem (1977), Sanitka (1984) a řady dalších.
Byl to od přírody skromný, obětavý a nekonfliktní člověk, čehož s radostí využívali i režiséři. Mnohdy jej obsazovali do rolí nepříliš průbojných postav, ve kterých exceloval, viz zmíněné Krkonošské pohádky, kde jej coby dobráckého hajného šikanoval lakotný Trautenberk (Ilja Prachař). V komedii o vodnících zase ztvárnil Aloise Vodičku, sloužícího pana Wassermanna (Miloš Kopecký).
Filatelista, fotbalový fanoušek a majitel tří jezevčíků
Pro umírněnou povahu jej měli rádi také herečtí kolegové, které si přesto do soukromí nepouštěl. O jeho osobním životě se mnoho neví. Stranil se novinářů a své záležitosti si pečlivě střežil. Netajil se však vášní pro sběratelství známek. Pravidelně vyrážel na výměnné burzy a výstavy. Přátelé mu přinášeli známky ze všech koutů světa.
Pokud se zrovna nezabýval filatelií, cvrnkal kuličkou ve fotbálku, který tenkrát mezi herci Divadla na Vinohradech platil za naprostou senzaci. Dokonce nejednou zmeškali výstup na jevišti, protože hráli v orchestřišti během představení. Je záhadou, že na to nikdy nedoplatili, ačkoli Zdeněk Řehoř prý měl jistou osvědčenou metodu pro to, aby mu role dopadla dobře.
Pro štěstí prý těsně před představením záměrně zakopával o vlastní nohy.
Měl celkově slabost pro fotbal a zaníceně fandil Dukle, ale sledoval také hokej nebo atletiku, a to s takovým nasazením, že u televize měřil sportovcům čas stopkami. Cizí mu nebyla ani láska ke zvířatům. V průběhu života si pořídil tři jezevčíky, které chodíval venčit na Letnou. Brával si s sebou scénář, aby se za chůze mohl učit text.
Žena za pultem mu zlomila srdce
Jeho život ovlivnily tři osudové lásky. Byl dvakrát ženatý, poprvé s o čtrnáct let mladší Věrou Krpálkovou. Protože ale hrála ve Zlíně, zatímco on účinkoval v Praze, jejich vztah na dálku neměl valnou šanci na přežití a po dvou letech se rozpadl.
Podruhé vkročil do chomoutu roku 1959 s Janou Semrádovou, s níž zůstal do konce života. Nemohli mít vlastní děti, a tak v 60. letech adoptovali dcerku Janu, jíž se začalo přezdívat Žanda. Chodila s tátou do divadla na zkoušky i představení. Druhá manželka ho tam nikdy nedoprovázela, snad proto, že věděla o jeho vztahu s kolegyní Jiřinou Švorcovou, hvězdou seriálu Žena za pultem.
Ačkoli byl Zdeněk Řehoř plachý, podlehl šarmu Švorcové natolik, že byl ochotný se znovu rozvést. S Jiřinou plánoval společnou budoucnost, ale ona jeho lásku nakonec odmítla a vrátila se k manželovi. Dosáhla tak toho, že mezi nimi vzplanula doživotní nenávist.