Zapomenuté příběhy: Co nám o prvorepublikové smetánce nikdy neřekli

Z pamětí Adiny

Adina Mandlová ve svých pamětech popisuje, jak trávil volný čas Hugo Haas. Podle Mandlové si rád dal čáru svého oblíbeného kokainu, naplnil auto ženami a podobně naladěnými přáteli a vydal se na spanilou jízdu.

Nejčastěji jsme jezdívali na Slapy, Hugo říkával, že sněží,

popisovala staré časy Mandlová.

O kokainových dýcháncích kolem Huga Haase se zmiňuje i Aleš Cibulka, který patří mezi uznávané odborníky na prvorepublikové herecké hvězdy.

Hugo Haas měl dokonce v písni Járy Pospíšila text:

Kdo nešňupe dneska hlínu, ten holduje kokaínu. Šňupe ho a vidí svět, samou lásku, samý květ.

Po Praze se v té době údajně pohybovalo až 600 drogových dealerů, takže kdo na takové rozptýlení měl peníze, neměl problém si zboží obstarat. Poptávka byla obrovská.

Saša Rašilov si vždy nasypal na hřbet ruky a šňupl. Takových lidí bylo hodně, ženské, chlapi, všichni,

vzpomínal před lety Otakar Vávra.

Herci se uměli pořádně odvázat

Na filmovém plátně lidé viděli upravené a upejpavé naivky a dokonale upravené gentlemany, ale v prostředí vyhlášených podniků se jejich idoly dokázaly pěkně odvázat a alkoholu a drogám se nevyhýbaly.

Adina Mandlová si ráda štamprličku dopřála i během natáčení, ale věděla, co si může dovolit. Filmového materiálu bylo málo a byl drahý, takže musela záběry zvládnout na jeden nebo dva pokusy. Při třetím zkaženém záběru už většinou létaly hrozby ohledně vyhození.

Natáčení bylo hektické. Jen v roce 1938 vzniklo 41 celovečerních filmů, na které lidé chodili do 1200 biografů. Patřili jsme ke kinematograficky vyspělejším zemím v Evropě. Rekordmani z řad režisérů stihli natočit film za 4 nebo za 9 dnů. Na herce byly kladeny velké požadavky na profesionální výkon. Většina herců nedostávala ani žádné oslňující honoráře a těch dobře placených byla jen malá skupina. Herečky si musely navíc róby a další ošacení pořizovat samy. Lída Baarová ve svých začátcích dostávala za hlavní roli nejvýše 3 tisíce korun. Slušný domek v Praze tenkrát stál kolem 50 tisíc. Pokud se herečky nechaly zlákat na natáčení v Německu, bylo to hlavně kvůli penězům, protože tam si třeba Baarová přišla i na 70 tisíc za film.

I bez bulváru se občas něco z bujarých životů hereckých hvězd doslalo mezi lidi

O elegantních hereckých kráskách se šeptalo, že si uměly užívat i společnost mužů. Mandlová s Baarovou se špičkovaly, která z nich byla zlobivější. Baarová o Mandlové tvrdila, že by milenci zaplnila velký sál Lucerny. Mandlová na oplátku tvrdila, že Baarové by nestačil ani stadion na Strahově.

Bulvár tenkrát nebyl, a tak fanoušci toho moc o svých hereckých idolech nevěděli. Teprve časopis Vlajka, který vydávaly nacistické a fašistické organizace, nechvalně psal o hercích židovského původu nebo o těch, kdo měli Židy v rodině (Oldřich Nový, Ladislav Pešek).

Jak uvedl Svatopluk Beneš, v období před okupací a během ní herci chtěli točit hlavně komedie, aby alespoň trochu lidem pomohli přijít na jiné myšlenky. Lidé měli alespoň na 90 minut v kině zapomenout na hrůzy, které se děly venku. Právě v těch nejsložitějších dobách, v letech 1939 až 1942, vznikly ty nejlepší komedie, které lidé umí ocenit i dnes.