Amálka je zpátky v Ulici: Bude bojovat o život milovaného Vlasty

Amálka zavzpomínala na pejska Máňu

Po delší době se do Ulice vrací populární postavy Vlastimila (Rudolf Hrušínský mladší) a Amálky (Dana Syslová) Peškových, nebude to ale návrat zrovna veselý. Vlastík zkolabuje a několik hodin bude ležet v bezvědomí, než ho objeví vylekaná manželka. Ta pro něj zavolá záchranku a v nemocnici se pak ukáže, že pan Pešek prodělal mrtvici. Jeho další osud je zatím velmi nejistý. Co k tomu řekla herečka?

My jsme si asi rok a půl užívali na chatě v Harasově, bylo nám asi moc dobře. No a po té době dojde, tak jak jde život a v našem věku to asi není ani nic neobvyklého, k takové události. Amálka se vrací domů, protože jí Vlastík nebere telefon. Najde ho v bezvědomí, takže to začínáme vlastně velice dramaticky, protože je strach o život.

Byť to není za právě nejšťastnějších okolností, Dana Syslová se do ateliérů Ulice vrací ráda. Vzala si s sebou i čtyřnohého mazlíčka Míšu, který jí dělá společnost o pauzách mezi natáčením, podobně jako kdysi seriálová Máňa. O obou pejscích se herečka rozpovídala v reportáži TV Nova.

Máňa si tady se mnou užívala, protože byla malinká. Jednou tak byla se mnou a nabídli mi, jestli by si teda taky nezahrála. Ona byla na rozdíl od téhle druhé taková hodňoučká, takže s námi hrála, stala se slavnou. Pak mi bohužel odešla, bylo jí šestnáct. Já byla nějakou dobu sama a teď mám Míšu, které už bude taky pět let, taky je z útulku. Zatím se mnou jenom chodí a leží v šatně.

Herečka už si role vybírá, strhat se nehodlá

Dana Syslová se herectví věnuje už neuvěřitelných šedesát let. Za tu dobu samozřejmě nastala nejedna chvíle, kdy pochybovala, zda je to pro ni nejlepší cesta. Dnes už si momenty strávené před kamerou a na jevišti jen užívá. Rok před osmdesátkou jí to prý nejvíce pomáhá udržet se ve formě.

Naštěstí mi spousta představení už odchází, takže mi zbyla jenom dvě, která mám ráda, takže se tak jako nestrhám. Mám asi pět nebo šest představení měsíčně, což je tak akorát. Je to někdy náročné, když mám toho více, hodně textu a do toho třeba jedu na zájezd někam daleko. Ráno pak čtyři dvacet vstávám, abych tady v šest byla, tak je to někdy náročné. To přiznávám, že jo, bývám někdy unavená, ale já si říkám, že dokud můžu, hlava mi funguje a nohy ještě trochu slouží, tak jsem ráda za práci.

Je fakt, že už cítím, že to tak jako odsouvám a vybírám si, protože ty dny, kdy člověk točí, pak jede zkoušet a zase točit, to už nějak nezvládám. Ani mě to nebaví, člověk potom nestačí ani žít nějak, to se jenom učí texty, jde do práce a pak doma padne. To jsou ty momenty, kdy si řeknete, neblbneš už? Ale aspoň přijdu mezi lidi a trénuju mozek.