Ukázal, jak Češi na konci války bez milosti rabovali. Kachyňův film rozzuřil cenzuru

Když film ukáže pravdu, která se nehodí

Historie není většinou černobílá a pravda nemusí být taková, jak se nám snaží vnutit. Ve válce hrdinové vítězí, padouši jsou potrestáni a národ společně slaví konec utrpení. Mnoho obyčejných životů bývá ale mnohem složitějších. V každé válce existují okamžiky, kdy lidé pod tlakem událostí přestávají jednat tak, jak by si sami přáli. Vedle odvahy se objevuje strach, vedle obětavosti touha po pomstě a nebo po majetku. Místo oslav svobody může příjít i chaos a to i dlouho poté, co utichnou zbraně.

Právě takový pohled uznávaného režiséra byl v šedesátých letech nesmírně odvážný. Československá kinematografie sice zažívala své zlaté období, ale existovala témata, na která se sahat nesmělo. Obraz českého národa musel zůstat bez poskvrny a jakákoli připomínka, že i obyčejní lidé mohou podlehnout davové psychóze nebo chamtivosti, byla pro tehdejší moc nepřijatelná.

Karel Kachyňa, kterému bylo tehdy jedenačtyřicet let, se rozhodl natočit příběh, který nebude černobílý. Místo chvalozpěvů na hrdinské chování Čechů se rozhodl ukázat i stinnou stránku historie a slabosti lidí. Právě tím si režisér Karel Kachyňa a scenárista Jan Procházka zadělali na velké problémy.

Ať žije republika šokovala svou otevřeností

Málo známý film Ať žije republika z roku 1965 dodnes patří mezi nejvýznamnější české protiválečné snímky, ale zároveň také mezi filmy, které komunistická cenzura nikdy zcela nepřijala.

Příběh sleduje dospívajícího chlapce Olina (Zdeněk Lstibůrek), jenž v posledních dnech války pozoruje svět dospělých v prostředí své moravské vesnice. V chování dospělých nevidí jen hrdinství, ale také zbabělost, pomstychtivost, udavačství a okamžiky, kdy se lidé po osvobození vrhají na rabování opuštěného německého majetku.

Tyto scény se staly jedním z největších kamenů úrazu. K nelibosti budovatelské ideologie státu film naznačoval, že ne každý Čech se na konci války choval vznešeně a hrdinsky. Někteří využili zmatku k osobnímu prospěchu, jiní si vyřizovali staré účty a další se nechali strhnout davem. Takový obraz byl v ostrém rozporu s tehdejší oficiální verzí historie.

Kachyňa nechtěl hrdiny z plakátu

Karel Kachyňa patřil mezi režiséry, kteří odmítali točit pro režim. Jeho filmy byly vždy především o lidech, nikoli o ideologii. Ani zde nesoudí jednotlivé postavy černobíle. Místo toho ukazuje, jak válka ovlivnila lidskou psychiku a jak tenká bývá hranice mezi obětí a viníkem.

Velkou pozornost vzbudilo i mimořádně autentické zpracování. Kameraman Jaromír Šofr vytvořil řadu dodnes obdivovaných obrazů moravské krajiny a Kachyňa pracoval s neherci i zkušenými hvězdami tak přirozeně, že film působí téměř dokumentárním dojmem.

V hlavních rolích se objevili například Vlado Müller, Gustáv Valach, Iva Janžurová, Josef Karlík. Výjimečný výkon podal také dětský představitel Olina Zdeněk Lstibůrek, jehož pohled se stává očima celého příběhu. Jde ojedinou roli, kterou vytvořil.

Film normalizaci neustál 

Po roce 1968 se Karel Kachyňa i scenárista Jan Procházka dostali do nemilosti režimu. Procházka byl jednou z nejvíce pronásledovaných osobností československé kultury a řada jejich společných filmů zmizela z distribuce nebo byla uváděna jen velmi omezeně.

Film Ať žije republika patřil mezi snímky, které si diváci neužili v kinech ani v televizi. Nešlo jen o zobrazení rabování. Vadila především celková myšlenka filmu, že člověk není ani bezchybný hrdina, ani jednoznačný padouch a že dějiny jsou mnohem složitější, než jak je prezentovala oficiální propaganda.