Ucho: Bohdalová a Brzobohatý tak, jak je málokdo zná

Politický thriller Karla Kachyni a Jana Procházky byl i přes ožehavé téma po roce 1968 dotočený, ale užila si ho jen hrstka vyvolených při neveřejném promítání na Barrandově. Jeho čas přišel až po roce 1989. Byl před diváky schovaný, podobně jako Menzelův film Skřivánci na niti.

Film Ucho se odehrává v blíže neurčené době, ale kvůli postavě prezidenta Antonína Novotného by měl být dějem umístěný do let 1957 až 1968. Jan Procházka při tvorbě scénáře vycházel z vlastní zkušenosti, kdy byl sledován a odposloucháván Státní bezpečností. Mohl tak své pocity reálně využít při tvorbě svých postav.

Scénář začal vznikat po invazi vojsk Varšavské smlouvy a byl napsaný s vědomím, že se práce na přípravách k natáčení musí udělat velice rychle, jinak se už snímek nenatočí. Začalo přituhovat.

Vybrat si Jiřinu Bohdalovou a Radoslava Brzobohatého jako ústřední dvojici, to byl od režiséra geniální tah. Oba herci byli populární, navíc v té době tvořili pár, což jejich postavám dodalo autentičnost a příběhu na intenzitě.

O filmu

První náměstek Ludvík a jeho žena Anna si žijí báječný život v luxusu. To až do jednoho večera, kdy se vrací domů z vládní recepce a všimnou si podivného tmavého vozu zaparkovaného nedaleko své vily.

Když si manželé uvědomí, že někde ztratili klíče, vejdou do domu přes sklep. Potom ale s překvapením zjišťují, že hlavní vchod není zamčený a klíče jsou v zámku.

To, co vypadalo z počátku jako náhoda (napadlo je, že ve spěchu jednoduše klíče nechali doma), se postupně mění v atmosféru strachu. Ludvík začíná nabývat přesvědčení, že v domě je odposlech. Z domova se stává past a jediné svobodné místo představuje toaleta, kde odposlech nepředpokládají. Anna z počátku o celé věci vtipkuje, ale jak ubíhá čas, přichází úzkost a obava o život.

Dosud privilegovaný pár, který si užíval v luxusu dům s kvalitním vybavením, lednici plnou dobrého jídla a pití a vlastního řidiče, najednou zjišťuje, jak se jim do života vkradla bezmoc.

Ludvík si opakovaně přehrává celý večer, aby pochopil, co se stalo, co špatného řekl. Najednou si uvědomuje podivné pohledy ostatních hostů. Co se to ten večer událo?

Nález odposlouchávacího zařízení atmosféru nezlepší. Ani po odhalení příčiny událostí však Ludvík a Anna nenachází klid. Nikomu nelze věřit. Život v luxusu, ale pod dohledem ztrácí kouzlo. Ludvík se nakonec rozhodne pro sebevraždu, jenže se zabít nemůže. On o svém životě nerozhoduje a tajná policie mu zabavila zbraň. „Oni“ jsou vždy o krok napřed.

Jiřina Bohdalová a natáčení

Slavná herečka popsala, jak jí Kachyňa ze začátku natáčení záměrně srazil sebevědomí tím, že ji dokola nechávat točit stejné scény a projevoval nespokojenost. Nechtěl sebevědomou ženu. Před kamerou musela být ponížená a vystrašená Anna. Když to pochopila, držela se přesně toho, co od ní chtěl. Jak v jednom starém rozhovoru uvedla, neměnila by na té roli ani ň.

Na roli měl Kachyňa deset kandidátek. Vybral si třeba Jiřinu Jiráskovou, Karolínu Slunéčkovou nebo Janu Hlaváčovou. Nakonec měl před sebou Jiřinu Bohdalovou a Milenu Dvorskou. Volba padla na Bohdalovou a ta se až během natáčení dozvěděla proč. Anna měla být obyčejná „holka z hospody“, která reaguje pravdivě a říká to, co si myslí. A i přes noblesní prostředí, ve kterém se pohybuje, si tyto vlastnosti uchová. A právě tak se režisérovi Bohdalová jevila.

Nakonec měla právě za tuto roli na Barrandově pro film na sedm let dveře zavřené, což jí zase tak moc nevadilo, protože na televizi se zákaz nevztahoval. Prý roli Anny zahrála až moc přesvědčivě.

Herečka měla štěstí, že byla tak oblíbená a bavila lidi, že ani papaláši si nedovolili se jí zbavit. Bohdalka prostě patřila lidem a uměla je rozesmát. Takových lidí se ani postarší soudruzi nechtěli zbavovat.

Ve vysílání ČT2 29. 4. večer.