Tváří v tvář trestancům. Tentokrát o životě vězeňských dozorců v českých věznicích

Co obnáší práce dozorců, strážných a vychovatelů v českých věznicích? Jak vypadá jejich každodenní služba v prostředí plném napětí, rizik a často i nepochopení veřejnosti? Druhá řada úspěšné dokumentární série Ve službě: Za mřížemi přináší osm nových epizod, které nabídnou ještě hlubší pohled do zákulisí českého vězeňství.

Svou práci poodhalí i muži pracující ve vězeňské eskortě

Po úspěchu první série se dokumentaristka Martina Eretová se svým týmem vrací do míst, kde práce vyžaduje nejen odvahu, ale i pevné nervy. Tentokrát se štáb vůbec poprvé dostal i za zdi nejpřísněji střežené věznice v Česku – do Valdic. Diváci tak uvidí realitu, běžně skrytou za zavřenými dveřmi. Kamery mapují také dění v ženské věznici, kde sledují nejen interakce mezi odsouzenými, ale i mezi samotnými pracovníky vězeňské služby. Druhá série se věnuje i specifickému tématu eskort, tedy náročnému přesunu vězňů mezi zařízeními, a to nejen v rámci Česka, ale i do zahraničí.

Dennodenně v nebezpečí

Drogy, rvačky, propašovaná elektronika, ale také neustálé přesčasy a nedostatek personálu. I to je každodenní realita zaměstnanců vězeňské služby.

Byly to opravdu hodně intenzivní měsíce natáčení a musím říct, že mě fascinuje, jak náročnou a důležitou práci zaměstnanci vězeňské služby odvádějí. Zároveň mě mrzí, že ji veřejnost často nedoceňuje, i když ti lidé kvůli nám dennodenně podstupují nebezpečí,

říká autorka a režisérka dokumentu Martina Eretová.

České věznice trpí nedostatkem peněz, a hlavně lidí, přitom ta práce je i akční a podnětná. Uvidíte sami, protože náš štáb zachytil opravdu syrovou realitu toho, co se ve službě za mřížemi odehrává,

dodává Eretová.

V České republice si aktuálně odpykává trest přibližně dvacet tisíc vězňů. Na sto tisíc obyvatel tak připadá 180 trestanců, což nás řadí na čtvrté místo v Evropě. Kapacity věznic jsou dlouhodobě na hraně a personálu je kritický nedostatek.

Dokumentární série Ve službě: Za mřížemi dává hlas těm, kteří za mřížemi pracují, a divákům nabízí autentický pohled do prostředí, do kterého se běžně nedostanou.

Rozhovor s režisérkou Martinou Eretovou

Čím vás prostředí věznice tak fascinuje?

Asi už to mám prostě v sobě. Možná i proto, že jsem měla policisty v rodině, ale spíš to asi bude tím, že jsem akční člověk, a k akčnosti a adrenalinu tím pádem tíhnu i v práci. Navíc – kriminalistická a vězeňská tematika je v podstatě o takovém tom prastarém souboji dobra se zlem, a já vždycky fandila dobru. Mám ráda, když je zločinec dopaden, potrestán a v ideálním případě – pokud je to možné – i napraven. Pak je svět v pořádku.

Vzpomenete si na svůj první silný zážitek z věznice?

Nejsilněji na mě určitě zapůsobila úplně první návštěva věznice, to bylo v Opavě, když jsme natáčeli rozhovor s vražedkyní Michelle Sudků pro první řadu dokumentární série Bez lítosti. Najednou se za vámi zaklapnou vrata, telefon odevzdáte do trezoru, procházíte důkladnou kontrolou na vstupu... A pak jdete temnou chodbou do cely za ženou, která tak nesmyslně vzala život nic netušící paní, která si šla jen něco koupit do obchodu. Vzpomínám si, že v jeden moment kolem nás vedl dozorce skupinu odsouzených žen, které nás začaly nahlas komentovat, a on je jedním povelem umlčel tak důrazně, že i já jsem se pro jistotu postavila do pozoru.

Mají lidé, kteří pracují ve věznicích, nějaký společný znak?

Jsou to srdcaři. Protože musejí být – jinak by u takové práce, která je náročná, záslužná, a zároveň společensky nedoceněná, asi nevydrželi. A pak také mají specifický druh humoru.

Pracují v podstatě v extrémním prostředí. Vy jste při práci na dokumentu poznala několik profesí ve věznici. Troufla byste si na nějakou z nich?

Každá z těch profesí má něco do sebe, ale kdybych si musela vybrat, asi by mě bavilo pracovat jako příslušník na OPaSu, což je taková policie ve vězení, která odhaluje a šetří trestnou činnost odsouzených. Ale to bych musela brzy vstávat každý den, tak nevím, nevím…

Poznala jste mužskou i ženskou věznici. Jak se liší život v nich a kde se vám točilo lépe?

Rozhodně to v nich pulzuje rozdílně! To vám řekne, myslím, každý, kdo pracuje ve vězeňství. Mně osobně rozhodně mnohem více vyhovuje natáčet v mužské věznici, protože zatímco odsouzení muži řeknou vše na rovinu, když se jim něco nelíbí, vězenkyně to řeší mnohem záludněji, abych tak řekla. Ostatně stejně jako konflikty a problémy mezi sebou.

Pocítila jste při natáčení Ve službě: Za mřížemi strach? Možná to nemusí být přímé ohrožení, ale pocit ze samotného prostředí, z nějaké situace…?

Tak to má dvě roviny. Samozřejmě si člověk do vězení nemůže přiskotačit naprosto bez obav. Vždycky je třeba mít na paměti, že se pohybujete mezi zločinci, a předpokládat, že může k nějaké nebezpečné situaci dojít. Musíte si prostě hlídat záda. Na druhou stranu, u vězeňské služby pracují lidé, kteří si tohle velice dobře uvědomují i za vás, a já jsem vždycky věděla, že se mi s nimi nemůže naprosto nic stát.

Valdice – obávané místo mezi vězni. Dá se ve zkratce říct proč? Hrají v tom roli i dozorci?

To rozhodně ne. To je složením odsouzených. Když vězeň v kriminále „zlobí“, páchá neustále kázeňské přestupky, pere se, tak postupně propadá sítem věznic, až se dostane do Valdic, kde se tím pádem tito vězni koncentrují. Proto respekt a obdiv všem, kteří ve Valdicích pracují.

Mohla byste sdílet pár situací nebo faktů, které vás na životě za mřížemi překvapily?

Mě asi nejvíc překvapila vynalézavost odsouzených, s jakou do vězení pašují nepovolené předměty a jak je schovávají, přičemž se nebojí jako skrýš používat vlastní tělo. Taky mě zaujalo, kolik lidí ve věznicích pracuje v civilu – bez uniformy a donucovacích prostředků, přesto jsou velmi často v úzkém kontaktu s odsouzenými. To chce odvahu. No a pak mě mile překvapila spousta velice legračních historek ze služby, které mi příslušníci vyprávěli. Ale ty si musím nechat pro sebe.

Osmidílnou dokumentární sérii sledujte od 17. září na prima+.