Rozpuštěný a vypuštěný: Zklamání, ješitnost a boty po Nárožném. To je příběh filmu, který milují generace

Trochu netradiční divadlo 

4. října 1967 měla veřejnost možnost poprvé vidět jednu z legendárních her právě vzniklého Divadla Járy Cimrmana. To vystupovalo v Malostranské besedě s divadelním představením Akt. Úspěch hry překvapil diváky i samotné tvůrce, kteří se rozhodli v odhalování činů slavného rodáka pokračovat i nadále. S každým dalším představením popularita divadla rostla. Tak výrazný úspěch pobouřil i ty nejpracovitější cenzory, kteří hledali jakoukoliv záminku, aby divadlu uškodili. Jenže moc úspěchu nesklízeli. Všechny hry se odehrávaly v minulosti a byly plné promyšleného humoru. Ten sice dokázal bravurně kritizovat současná témata, ale jen stěží by se to povedlo někomu dokázat.

Fanouškem divadla se stal publicista, divadelní kritik a svého času i dramaturg Československého státního filmu Sergej Machonin. Ten po několika představeních přišel za Svěrákem a Smoljakem a mluvil o tom, že je škoda držet jejich humor jen v omezeném prostoru divadla. Mnohem více by se jejich tvorba vyjímala ve filmu!

Nápad na film 

V té době měla premiéru hra Vražda v salónním kupé. Tvůrci se rozhodli ji přepsat do filmového scénáře. Ten pojmenovali Sedm zásad inspektora Trachty a k režii ho nabídli Jiřímu Menzelovi. Ten byl z textu scénáře nadšený.

Smoljak odnesl scénář na Barrandov a byl přesvědčený, že projekt bude okamžitě schválen. Jenže ani oscarový režisér nezabral. O filmech rozhodoval nechvalně proslulý Ludvík Toman a ten rád ukazoval svou moc. Byl také velkým zastáncem komunistů.

Scénář okamžitě shodil ze stolu a prvním problémem pro něj byl právě Menzel, který podle Tomana netočil socialisticky uvědomělé filmy. Menzela tedy vystřídal Oldřich Lipský, ale ani to nepomohlo.

Stopka od hlavního dramaturga

Toman byl přesvědčen o tom, že nějaké obskurní divadlo nikoho nezajímá. Scénář se tak na neurčito odložil. Na řadu přišel úplně jiný scénář a natočila se populární komedie Jáchyme, hoď ho do stroje.

Druhý pokus vyšel a otevřel cestu i pro první film, ale Svěrák se neradoval

Až v roce 1983 měl premiéru film Jára Cimrman ležící, spící. Úspěch filmu dramaturgy na Barrandově přesvědčil, že by měli realizovat i odložený projekt.

Film, tentokrát už pod názvem Rozpuštěný a vypuštěný, nevznikal snadno. Zdeněk Svěrák, který hrál Trachtu v divadle, tak nějak počítal s tím, že roli dostane i ve filmu. Jenže Smoljak na to měl jiný názor. Aniž by to s kolegou probral, oslovil Jiřího Zahajského. Pomocníkem Trachty se stal Marek Brodský.

Svěrák byl tenkrát zklamaný, že Smoljak si celé herecké obsazení udělal sám, protože na scénáři spolupracovali spolu a o postavách měli určité představy. Svěrák ve své knize uvedl, že měl pocit, jako by Smoljakovi režisérství stouplo do hlavy. Přiznal však, že byl trochu ješitný. Poté, co přišel o hlavní roli, chtěl si zahrát alespoň hajného, ale tuto roli Smoljak nabídl Rudolfu Hrušínskému. Nakonec dostal jen malou roličku básníka Jelínka.

Ještě asi tři roky po natáčení byla mezi Smoljakem a Svěrákem zlá krev. Svěrák přijal hlavní roli ve snímku Jako jed, aby Smoljakovi ukázal, že umí zahrát hlavní roli.

Brodský si zahrál se synem a Abrhám odmítl nosit boty po Nárožném

Nejšťastnějším hercem během natáčení byl Vlastimil Brodský, který dostal roli kloboučníka Aloise Oulíka. Měl v té době hodně pracovních závazků, tak byl spokojený s malou rolí, kvůli které nemusel měnit plány. Líbila se mu také myšlenka, že bude v jednom filmu se synem Markem. Během natáčení si syna dobíral a ten mu to vracel, což všechny kolem bavilo.

Lehce nespokojený byl na place snad jen Josef Abrhám, který byl vždy za elegána a hodně si zakládal na kostýmech. Ranilo ho, že má pro roli boty, které nosil Nárožný, a byly dokonce podepsané. Odmítl v nich hrát. Jenže nikdo nechtěl jeho problém řešit, tak si boty koupil sám. Po natáčení je výhodně prodal.

V roli bordelmamá se objevila skvělá herečka Jaroslava Adamová. Roli nechtěla, ale přemluvil ji manžel, horlivý fanoušek Cimrmana.

Přestože se samotný Cimrman ve filmu neobjevuje a nikdo se o něm ani nezmíní, je celý snímek protknutý jeho fenoménem. Jde o časové zasazení příběhu, množství absurdních situací a vynálezů.

Premiéra byla 1. ledna 1985 a publikum bylo nadšené. Očekávalo se, že to nebude poslední film, který podle některé z her Divadla Járy Cimrmana vznikne, ale Smoljak se Svěrákem se do žádného dalšího společného projektu nehrnuli.

Přátelství Svěráka a Smoljaka vzalo za své

Neshody ohledně obsazení byly jen špičkou ledovce všech problémů, které spolu měli. Jiskřilo to mezi nimi už kvůli společné chalupě, kde měli původně v klidu pracovat, jenže Smoljak byl kutil a tak spíše boural a stavěl, než aby seděl za stolem a tvořil nové projekty.

Jejich vztah byl jako na houpačce. Když bylo potřeba napsat novou hru, tak je to sblížilo, ale jinak byly jejich cesty už hodně vzdálené.

Do třetice všeho dobrého

Fanoušci se nakonec dočkali a po tříleté pauze vznikla Nejistá sezóna. Děj byl vlastně obrazem jejich divadelního souboru. Smoljak si prosadil, aby se film necenzuroval. Situace už byla uvolněnější, Toman už neseděl ve svém křesle a Barrandov potřeboval další film, který by naplnil kinosály.

Ve vysílání 14. 6. odpoledne na Primě.