Převážně vážně o Vladimíru Menšíkovi, kterému ani astma nezabránilo v strhující kadenci jeho humoru

Přestože je humor jedna z nejtěžších uměleckých disciplín, rodák z Ivančic ji zvládal dokonale a ani po tolika letech jeho osobitý humor nikdo nepřekonal. A co víc, lidé, kteří mají dar rozesmívat ostatní, si většinou pro sebe moc radosti nenechávají a pod veselou slupkou jim moc do zpěvu není.

Ukázka je z jeho posledního filmu Dobří holuby se vracejí z roku 1988. Legendární bavič zemřel v květnu téhož roku v Brně.

Rozdávat humor, a to v takové koncentraci, jak to Menšík uměl, je mnohem složitější než lidi napínat nebo rozplakat. Ti, co ho znali, věděli, že Menšík nijak netrpí tím, že se naplno vydává svým divákům. I v tom byl trochu jiný, protože právě od spokojených diváků a posluchačů čerpal zase spokojenost pro sebe. Byl to prostě bavič v době, kdy mělo toto slovo váhu.

Svým vlastním jménem byl Vladislav, ale z nějakého důvodu mu E. F. Burian poradil, aby se přejmenoval na Vladimíra. Už se asi nedozvíme proč. Řada lidí se v umělecké branži dělá mladšími, Menšík se naopak rozhodl, že využije nedbalosti úřednice při vydávání občanského průkazu, a udělal z roku 1929 rok 1924. Kamarádům přiznal, že chtěl jít dříve do penze.

Když se rozdávaly tituly „národní umělec“ tehdejšímu prezidentovi Gustavu Husákovi se zdálo, že v seznamu nominovaných umělců není nikdo, kdo je hodně známý a oblíbený. Vzpomněl si na Menšíka, kterého viděl v pořadu na Silvestra a sám ho do seznamu připsal. A herec a bavič si sice o podobných akcích myslel své, ale byl hlavně praktický a živil velkou rodinu. Vše, co mu mohlo získávat pracovní příležitosti, bral, ale nezapomněl to vtipně komentovat.

Na druhou stranu, bavil lidi proto, aby je potěšil, na honoráře u toho nemyslel. Chtěl lidi zaujmout, potěšit, pobavit, zbavit je nejistoty nebo špatné nálady. Věděl, že to umí, a svým talentem nešetřil. Slova ze sebe chrlil tak rychle, jak mu jen jeho nedostatek dechu dovolil.

A rozhodně se neměl v plánu vzdát svého neukázněného života, které mu jeho zdraví ještě zhoršovalo. S kamarády dokázal držet krok a flámoval i několik dní v kuse, aby se vrátil domů teprve tehdy, až vystřízlivěl.

O problému s alkoholem věděl moc dobře, a dokonce se mnohokrát rozhodoval, že přestane, jenže nějak nenašel vhodnou příležitost, kdy s tím začít. Jak říkával, byl k tomu načasován, jen nikdy nebyla ta příhodná doba. Pořád totiž bylo co slavit. Vánoce, narozeniny a svátky kolegů a příbuzných. Ani odborná pomoc nedokázala zázraky a protialkoholní léčbě se sice dobrovolně podrobil, ale nevytrval. I tyto své špatné zlozvyky a zkušenosti dokázal ve své herecké profesi naplno využít, což předvedl ve filmech Ikarův pád a Dobří holubi se vracejí.

Malý krimi příběh

Mistra zábavy si diváci České televize mohou připomenout v krátkém kriminálním příběhu Zločin na poště, kde se představí jako strážmistr Brejcha a bude vyšetřovat zpronevěru na poště. Vše ukazuje na jeho oblíbenou úřednici Helenku (M. Steinmasslová), která pod tíhou obvinění nakonec spáchá sebevraždu. Brejcha se rozhodne očistit její jméno a pomáhat mu bude nová úřednice (J. Preissová).

Podle povídky Karla Čapka napsal scénář Jaroslav Dietl a překvapivě příběhu, který má pouhých 43 minut, nebude chybět postupně houstnoucí atmosféra. To podstatné na diváky čeká až po odkrytí pachatele. Pointa je dlouho dopředu avizovaná, ale přesto mrazivá. Kromě Menšíka se předvedou pánové Hanzlík a Abrhám.