Dnes miliony Čechů zajásají a neodtrhnou se od televize. ČT1 ve 21:30 vysílá nejkrásnější český film historie

Dnes miliony Čechů zajásají a neodtrhnou se od televize. ČT1 ve 21:30 vysílá nejkrásnější český film historie

Reakce k článku

Podělte se o svou reakci
Komentáře
Postřižiny jsou filmem, který voní pivem, létem a nostalgií. Jiří Menzel v nich s lehkostí a humorem převádí Hrabalův svět na plátno a vypráví o lásce, svobodě a běžných lidských radostech, které z příběhu doslova sálají.
Obsah článku
  1. Pivovar jako střed vesmíru
  2. Hrabal očima Menzela
  3. Herecké radosti a drobné zajímavosti
  4. Slova režiséra
  5. Film, který nestárne

Snímek Jiřího Menzela z roku 1980 patří k těm dílům, k nimž se diváci vracejí nejen kvůli laskavému humoru, ale i kvůli pocitu, že svět kdysi plynul pomaleji a lidé si dokázali udělat radost i bez velkých plánů. Poetická komedie podle novely Bohumila Hrabala nabízí vzpomínku na první republiku, která není idealizovaná, ale přesto hřejivá jako letní odpoledne na pivovarském dvoře.

Pivovar jako střed vesmíru

Děj filmu se odehrává v malém městě, kde je pivovar nejen pracovištěm, ale také místem setkávání, pozorování a drobných dramat. Mladý správce Francin (Jiří Schmitzer) zde dohlíží na pořádek, kvalitu piva i vlastní nervy. Je pečlivý, úzkostlivý a poněkud svázaný představou, jak by měl svět správně fungovat. Jeho manželka Maryška (Magda Vašáryová) je pravým opakem. Miluje život, dobré jídlo, pivo a především svobodu. Její dlouhé vlasy jsou pýchou městečka a její nápady jsou pro Francina stálým zdrojem obav.

Poklidný rytmus naruší příjezd Francinova bratra Pepina (Jaromír Hanzlík), hlučného a nezničitelného vypravěče, který dokáže jedinou větou zaplnit celý dvůr. Společně s Maryškou vnáší do pivovaru chaos, radost a poetickou anarchii. Správní rada pivovaru však na Francinovu benevolenci vůči manželce pohlíží s rostoucí nelibostí a hrozí mu ztráta postavení. Vše směřuje k okamžiku, kdy bude muset Francin konečně projevit autoritu. Jak už to u Hrabala bývá, i tady je cesta k harmonii klikatá, ale zakončená úsměvem a početím budoucího spisovatele.

Hrabal očima Menzela

Postřižiny vznikly jako další návrat Jiřího Menzela k hrabalovskému světu po Ostře sledovaných vlacích a Skřiváncích na niti. Režisér opět dokázal, že rozumí jemné rovnováze mezi melancholií a groteskou. Hrabalova nostalgie se ve filmu mění v obraz plný drobných gagů, tichých pozorování a lidské laskavosti. Tragické tóny jsou přítomné, ale nikdy nepřeváží radost ze samotného bytí.

Velkou zásluhu na atmosféře má kamera Jaromíra Šofra. Jeho světlé, pastelové obrazy dodávají filmu pocit vzpomínky, která se neustále usmívá. Divák má dojem, že sleduje album starých fotografií, jež ožívají přímo před očima.

Herecké radosti a drobné zajímavosti

Magda Vášáryová vytvořila v roli Maryšky jednu z nejikoničtějších ženských postav českého filmu. Její kombinace půvabu, energie a bezelstné radosti ze života je dodnes nepřekonaná. Jiří Schmitzer jako Francin působí jako chodící uzel nervů, ale právě jeho nejistota dává příběhu lidský rozměr. Jaromír Hanzlík coby Pepin krade scény s lehkostí zkušeného vypravěče, který by dokázal křičet snad i pod vodou.

Zajímavostí je, že mnoho herců čerpalo inspiraci z reálných předobrazů Hrabalových postav. Postava Pepina vychází z postavy autorova strýce, jehož monology byly pověstné nejen délkou, ale i schopností přehlušit celé okolí. Natáčení samotné probíhalo v autentickém prostředí pivovaru a Menzel hercům často ponechával prostor k drobným improvizacím, což dodalo dialogům přirozenost a živost.

Slova režiséra

Jiří Menzel s oblibou říkal, že žádná filmová cena se nevyrovná poctě, jaké se mu dostalo díky Postřižinám. Zatímco diplomy lze pověsit na zeď, tahle odměna žila vlastním životem, a dokonce „vařila pivo“. Dalešický pivovar, kde se film natáčel, po skončení produkce chátral a hrozilo mu zbourání. Záchrana přišla nečekaně, když ho v dražbě koupili mladí brněnští podnikatelé jen proto, že milovali Hrabala a Menzelův film. Bez předchozí pivovarnické zkušenosti se pustili do obnovy nejen budovy, ale i samotného řemesla, až se pivovar znovu nadechl a začal vařit dnes už vyhlášený mok. Právě tento znovuzrozený pivovar považoval Menzel za největší uznání své práce, i když je dobré dodat, že dalešické pivo není totožné s Postřižinským pivem vařeným od devadesátých let v Nymburku.

Film, který nestárne

Postřižiny jsou důkazem, že humor nemusí být hlasitý, aby byl nakažlivý. Stačí dobré pivo, dlouhé vlasy a chuť dívat se na svět s nadhledem. Menzelův film nestárne, protože nemoralizuje ani nespěchá. Nabízí radost z maličkostí a připomíná, že někdy stačí nechat věci plynout. A když je nejhůř, vždycky pomůže pivo, smích a trocha poezie v každodenním životě.

V televizní nabídce na ČT1 27. 12. 2025 ve 21:30.

Reakce k článku

Podělte se o svou reakci
Komentáře