Osudová láska, tragická ztráta a smích jako obrana. Příběh Stelly Zázvorkové, který možná neznáte

Žena, kterou nešlo přehlédnout

Když se řekne Stella Zázvorková, většině diváků se vybaví energická žena s nezaměnitelným hlasem, osobitým humorem a nakažlivou životní energií. Patřila k těm herečkám, které dokázaly ovládnout scénu, i když měly jen několik minut prostoru. Stačilo pár vět, výrazný pohled nebo drobná grimasa a publikum vědělo, že právě ona je středem pozornosti.

Přitom jen málokdo dostal tak často nálepku „obyčejné ženy z lidu“. Hrála starostlivé maminky, zvědavé sousedky, rázné hospodyně nebo dobrosrdečné babičky. Nikdy nebyla typickou filmovou kráskou a sama si z toho dokázala dělat legraci. Možná právě proto ji diváci milovali. Působila jako někdo, koho znají odvedle, někdo, kdo umí poradit, rozesmát i pohladit po duši.

Za touto maskou temperamentní komičky se však skrývala mimořádně inteligentní a vzdělaná žena. Plynně ovládala několik jazyků, měla široký kulturní rozhled a v soukromí byla mnohem citlivější, než dávala najevo.

Dětství bez lásky

Narodila se 14. dubna 1922 v Praze do zámožné rodiny známého architekta Jana Zázvorky. Na první pohled vyrůstala v ideálních podmínkách. Rodina bydlela v prostorné vile na Letné s nádherným výhledem na Pražský hrad a nic jí nechybělo po materiální stránce. Právě zde ale vznikla jedna z největších životních ran, která ji provázela až do stáří.

Její matka, úspěšná módní návrhářka, byla krásná, elegantní a společensky obdivovaná žena. K vlastní dceři se však chovala chladně. Stella později vzpomínala, že od ní nikdy neslyšela pochvalu. Místo podpory přicházela kritika, místo povzbuzení výčitky. Matce vadila její postava, vzhled i povaha. Zatímco otec se snažil dceři nedostatek mateřské lásky vynahradit, vztahy v rodině se postupně rozpadaly. Stella proto často utíkala ke knihám, jazykům a později k herectví. Domov, který měl být bezpečným přístavem, se pro ni stal místem, odkud chtěla co nejrychleji odejít.

Herectví jako cesta ke svobodě

Touha stát se herečkou ji provázela od mládí. Cesta za snem ale nebyla jednoduchá. Dvakrát neuspěla u přijímacích zkoušek na konzervatoř a její sebevědomí bylo po letech kritiky značně nalomené.

Zlom přišel až s legendárním divadelníkem E. F. Burianem. Ten v roce 1939 založil vlastní hereckou školu D 40 a mezi vybranými studenty se objevilo i jméno Stella Zázvorková.

Studium probíhalo v dramatické době nacistické okupace. Po uzavření Burianova divadla pokračovala výuka ilegálně v soukromých bytech i na různých místech Prahy. Právě tehdy se začala formovat generace herců, která později výrazně ovlivnila českou kulturu.

Pro mladou Stellu znamenalo divadlo víc než povolání. Bylo únikem z nešťastného dětství i místem, kde konečně našla přátele a pocit sounáležitosti.

Osudová láska jménem Miloš Kopecký

Právě v divadelním prostředí poznala muže, kterého považovala za životní lásku. Miloš Kopecký byl tehdy ještě na začátku kariéry. Okouzlující, inteligentní, vtipný a nepřehlédnutelný. Jejich vztah se rozvíjel rychle. Stella otěhotněla a následovala svatba, která se nesla v duchu recese a studentského humoru. Novomanželé si například vypůjčili invalidní vozík z rekvizit a ženich na něm vezl nevěstu na obřad.

Za veselými historkami se ale skrývala složitá realita. Oba byli mladí, bez peněz a snažili se prosadit v divadle. Kopecký navíc už tehdy bojoval s psychickými problémy, které byly později diagnostikovány jako bipolární porucha. Jejich manželství bylo plné vášně a hádek.  Paradoxně až poté dokázali najít společnou řeč a stali se blízkými přáteli.

Největší rána, která nikdy nepřebolela

Přestože Stella zažila mnoho životních zklamání, žádné nebylo tak bolestivé jako smrt její jediné dcery Jany. Dcera vyrůstala v prostředí, kde byli oba rodiče neustále pracovně vytížení. Herectví bylo pro ně životním posláním a na rodinu často nezbývalo tolik času, kolik by si přáli. Jana se cítila osamělá a dlouhodobě bojovala s psychickými problémy. V lednu 1961 se pokusila o demonstrativní sebevraždu. Když se Stella vracela z divadla domů, bylo už pozdě.

Byla to tragédie, se kterou se nikdy úplně nesmířila.

Krátce nato navíc zemřel i její milovaný otec. Během několika měsíců tak přišla o dva nejbližší lidi svého života. Přátelé později vzpomínali, že právě tehdy se v ní něco navždy změnilo.

Smích jako lék na bolest

Možná právě proto se tak intenzivně vrhala do práce. Divadlo, film a televize se staly způsobem, jak přežít. Od poloviny padesátých let se rozjela její mimořádná kariéra. Objevovala se ve filmech, televizních inscenacích, pohádkách i estrádách. Jen málokterá herečka své generace natočila tolik rolí.

Diváci ji milovali hlavně v komediích. Objevila se třeba ve snímcích Anděl na horách, Dívka na koštěti, Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách, Hodíme se k sobě, miláčku...?, Zítra to roztočíme, drahoušku...! Což takhle dát si špenát, Co je doma to se počítá, pánové..., Ten svetr si nesvlíkej.

Režisér Václav Vorlíček vzpomínal, že kdykoliv přijela na natáčení, bylo ji slyšet ještě dřív, než vstoupila do ateliéru. Přinášela s sebou smích, energii a dobrou náladu. Nikdo by přitom nepoznal, kolik bolesti si nosí v sobě.

Werichova oblíbenkyně

Významnou kapitolou jejího života bylo angažmá v Divadle ABC pod vedením Jana Wericha. Právě on dokázal zkrotit její temperament způsobem, který přijímala. Nikdy jí nic nezakazoval. Místo toho používal jednoduchou větu: „Tohle vás není hodno.“ A fungovalo to.

Werich si jí vážil nejen jako herečky, ale i jako člověka. Zázvorková se stala jednou z pravidelných návštěv jeho legendárních večírků na Kampě a jejich přátelství přetrvalo mnoho let.

Pozdní triumf

Přestože byla celý život nesmírně populární, mnozí kritici se shodují, že svůj plný herecký potenciál mohla ukázat až v pozdějších letech. Po roce 1989 přišly role, které jí umožnily vystoupit ze škatulky komičky. Zářila v oscarovém Koljovi, Pelíšcích, Babím létě nebo Románu pro ženy.

Najednou se ukázalo, že za humorem a komediálním talentem se skrývá také mimořádná charakterní herečka schopná zahrát hluboké a bolestné emoce. Bylo to pozdní, ale zasloužené ocenění jejího talentu.

Přála si jen ještě jednu roli

Na jaře roku 2005 oslavila třiaosmdesáté narozeniny. Zdraví už jí nesloužilo jako dřív, ale stále plánovala další práci. Přátelům říkala, že by si ještě ráda zahrála alespoň jednu novou roli. To přání se jí už nesplnilo.

Dne 18. května 2005 zemřela ve svém bytě v Praze, pravděpodobně na infarkt. Česká kultura tehdy přišla o jednu ze svých nejvýraznějších osobností.

Od její smrti uplynuly dvě desítky let. Přesto stačí zapnout některou z nesčetných repríz jejích filmů a seriálů, aby bylo jasné, proč se Stella Zázvorková stala legendou. Nebyla jen skvělou herečkou. Byla symbolem lidskosti, humoru a schopnosti rozdávat radost navzdory vlastním bolestem.