Old Shatterhand a Vinnetou: Pokrevní bratři na stříbrném plátně i ve skutečnosti

Není divu, příběhy mají úžasné romantické kouzlo, jsou o hrdinství, pravém přátelství, spravedlnosti a také vztahu k přírodě. Když se v Německu rozhodli filmaři přenést atmosféru z románů na velké plátno, byl to nápad století. Od šedesátých let tak vzniklo hned několik filmů z Divokého západu. Jen málokterý příběh se může pochlubit tím, že inspiroval děti k hrám a dospělé dojímal k slzám. Přesně takový je Vinnetou, náčelník Apačů. Uchvátil své fanoušky natolik, že se bouřili, když měl ve filmu zemřít. Jeho osud se přesto naplnil a ani tátové doprovázející své potomky do kin se neubránili slzám.

Za nápadem na zfilmování příběhu stojí náhody

Producent Horst Wendlandt měl syna a ten po něm chtěl neustále kupovat mayovky. Nikdy dříve čtení nevěnoval tolik času a pozornosti. Už tehdy mu vnukl myšlenku, že by se možná ten příběh líbil i dalším dětem. Když byl svědkem toho, jak v knihovně všichni sledují, co nového se objevilo v úplně spodní polici regálu, kde měly své místo nepříliš ceněné knihy, jeho odhodlání pro film ještě vzrostlo. Nakonec potkal o dva roky později v Berlíně nepříliš známého francouzského herce Pierra Brice a hned mu v hlavě vyvstalo, že právě tento mladý a nepříliš známý muž by byl pro případného filmového Vinnetoua jediný možný.

Stejným dílem se na úspěchu filmů podílela i nádherná příroda

Na filmovém plátně se nádherná krajina bývalé Jugoslávie jevila jako panensky čistá příroda, kde ještě člověk nestihl natrvalo vepsat své kořeny. Kamery dokázaly dát skalám majestátnost, širokým pláním nekonečnost a jezerům s vodopády průzračnou čistotu. Jen stěží si lze představit, že by se natáčelo někde jinde než v magickém prostředí národních parků Plitvická jezera, Paklenica či u vodopádu řeky Krky.

Když se 12. prosince 1962 v německém Stuttgartu objevil film Poklad na stříbrném jezeře, nikdo netušil, že filmová éra Divokého západu právě začíná.

Návrat na místo činu po padesáti letech

Je to už pár let, ale určitě stojí za připomenutí, že se Pierre Brice na „místo činu“ vrátil po padesáti letech, kdy se v bývalé plážové restauraci, kam chodili herci po dlouhém natáčecím dnu zchladit žízeň, konala vzpomínková akce. Brice sice na místo nepřicválal na koni, ale přijel bílou limuzínou, přesto všechny ohromil a zavzpomínal na svého přítele a hereckého kolegu Lexe Barkera.

Škoda, že tu s námi byl tak krátce, 

pronesl u plakátu Old Shatterhanda a jeho pohled se na chvíli někam zatoulal, možná do doby před mnoha lety, kdy spolu trávili čas.

Old Shatterhand a Vinnetou: Pokrevní bratři na stříbrném plátně i ve skutečnosti

V dobách, kdy se fenomén mayovek objevil na stříbrném plátně, se o hlavní hrdiny dobrodružných příběhů zajímali nepřetržitě novináři a prodávali jeden příběh za druhým. O vztahu mezi Bricem a Barkerem psali v dobách, kdy se natáčel Poklad na stříbrném jezeře, že se moc nemusí. To však vyvrátil představitel Vinnetoua už ve své autobiografické knize Vinnetou a já – můj skutečný život.

Tam se zmínil, že s Lexem Barkerem trávil nejen chvíle na place, ale i volný čas. V Jugoslávii se jim nepobývalo špatně, ale když jim to dovolily pracovní závazky, jezdili hlavně kvůli dobré kuchyni do Itálie. Oba milovali rychlá auta a jak už to bývá, nechybělo ani popichování, kdo je rychlejší. Brice měl nový kabriolet Facel Vega, který byl v té době považovaný za nejluxusnější a nejrychlejší kabriolet na světě, a Barker nedal dopustit na svou Lancii.

Závod, který si tenkrát dali, nedopadl moc dobře. Pánové zapomněli na to, že cesta podél Jadranu je vlhká a kluzká. Když chtěl Brice Barkera předjet, dostal smyk, přišel jeden náraz do zábradlí za druhým a nakonec se ještě objevil kamion. Luxusní kabriolet skončil zcela zdemolovaný, zaklíněný ve stromě a Brice na silnici.

Zahýbal jsem rukama a nohama – všechno bylo v pořádku. Zjevně jsem vyvázl bez zranění. Lex se ke mně vrhl. Vstal jsem, z jeho tváře četl zděšení a pak jsem viděl, jak ten 193 cm vysoký atlet uprostřed silnice omdlel. A já, který měl nehodu, jsem musel oživovat jeho. Když otevřel oči, stékaly mu po tvářích slzy. Vzal jsem ho do náruče a on vzlykal. Toho večera jsme si v jedné restauraci připili italským vínem na život, štěstí a přátelství,

zavzpomínal na pokrevního bratra Brice.