Filip Cíl z Modrého kódu: Divadlo je pro něj opět rutinou, ale kamera se mu vyhýbá
Divadlo i známé snímky, ale žádná jistota
Filip se narodil do umělecké rodiny a odmalička se věnoval tanci a zpěvu. Už tehdy byl členem folklorního souboru Rosénka, v němž dnes vypomáhá své mamince, která ho vede, a učí děti, dospívající i dospělé zpěvu a tanci.
Po herecké kariéře snil odjakživa. Vystudoval proto Mezinárodní konzervatoř v Praze v oboru divadelního herectví. Od té doby se mu ale neustále střídaly role před kamerou a na jevišti. Občas tedy nebylo lehké to zkombinovat, jak popsal i v rozhovoru pro web Intergram.
„Paradoxně jsem na konzervatoři studoval divadelní herectví. Pak jsem dostal nabídku na natáčení před kamerou a najednou bylo všeho moc, musel jsem ubírat. Pak jsem přišel na zkoušky divadelní inscenace Mnoho povyku pro nic v Divadle v Dlouhé, které má kapacitu nějakých 450 diváků. A tam jsem byl zase najednou moc tichý. Musel jsem se přeučit podruhé.“
První zkušenosti před kamerou získal v seriálech Zdivočelá země a Ulice. Mezi jeho známé filmové role patří například pohádka Šťastný smolař (2012), kde ztvárnil hlavní roli po boku Ivana Trojana a na natáčení dodnes rád vzpomíná, nebo komedie Probudím se včera (2012). Z jeho seriálových rolí je nejvýraznější ta v taneční sérii První krok, kde poprvé předvedl i své taneční schopnosti. Poslední roli si zahrál právě v Modrém kódu.
Nyní už hraje jen v několika divadelních představeních ve více divadlech a dohání tak vše, co se zameškalo během pandemie. V žádném divadle ale stále nemá angažmá a moc nabídek na filmové či seriálové role nedostává. Je tedy hercem na volné noze a občas se stresu, který tato nejistota přináší, nedá ubránit.
Poslední z Aporveru na dokončení čeká přes 10 let
Tématem, které herce i po několika letech vyvádí z míry, je prapodivné natáčení a několikaleté dokončování fantasy filmu Poslední z Aporveru. Není se ale čemu divit. Ve snímku hrál hlavní roli, diváci ho však stále neměli šanci vidět, přestože natáčení proběhlo už v roce 2008.
Natáčelo se i v zahraničí, hráli v něm zahraniční herci a mělo jít o vydařenou českou verzi Avatara inspirovanou i díly Karla Zemana. První premiéra měla proběhnout už v roce 2009. Film byl hodně očekávaný, vyšel na něj trailer a vše vypadalo opravdu slibně.
„Myšlenka to byla výborná. Navíc to mělo mít premiéru v době, kdy šel do kin první Avatar. A jako český ekvivalent měl přijít Poslední z Aporveru,“ řekl o filmu Filip.
Stále se úplně neví, co přesně se pokazilo, ale premiéra byla několikrát odsunuta a zdá se, že se snímku už nikdy nedočkáme. O tom, proč dokončování filmu trvá tak dlouho, moc neví ani herci a filmaři, kteří na něm intenzivně pracovali, někteří dokonce několik let. O situaci už se začíná mluvit jako o podvodu, protože do něj bylo údajně vloženo přes 200 milionů korun a ani po 13 letech jsme se nedočkali žádného výsledku.
„To je vtipná kauza. Tak dva roky zpátky šel film do aukce, ale nikdo si ho samozřejmě nekoupil, protože je nedodělaný a peníze z něho jsou pryč. Já vím moc dobře, kde jsou. Bohužel nejsou u lidí, kteří se na snímku intenzivně podíleli,“ popsal zklamaně herec, pro kterého mohla role být obrovskou příležitostí.
„Tři čtvrtě roku jsem strávil natáčením. Dva měsíce jsme měli choreografické tréninky, akrobatické průpravy s kaskadéry, boje, všechno! Jenže pak se zjistilo, že nejsou záběry, že Tomáš Krejčí jel s kamarádem na Havaj točit mraky, protože je tam prý dobrá oblačnost a do toho filmu by se prý děsně hodila. No tak jeli na Havaj natáčet mraky. Kdybyste se mě na tohle zeptali před šesti lety, tak bych se asi cukal a byl naštvaný.“
Nyní už se s tím ale vyrovnal, přestože by dnes mohlo být všechno jinak, kdyby snímek tehdy vyšel.
„Postupně jsem prošel různými fázemi. Nejdřív jsem byl naštvaný, pak entuziastický – snažil jsem se udělat vše pro to, aby se film dodělal. Pak jsem přešel do fáze smutku a následovala rezignace. Teď už je mi to jedno. Samozřejmě mě to pořad mrzí, protože jsem dnes mohl být už úplně jinde.“
Koronavirus pro něj nebyl žádnou dovolenou
Jak již bylo zmíněno, Filip nemá v žádném divadle stálé angažmá a dlouhou dobu nedostal žádnou vážnou nabídku na filmovou roli. Koronavirus pro něj tedy nebyl dobou odpočinku jako pro některé herce.
„Sám sebe považuji za řadového herce, který pracuje představení od představení. Ta najednou nebyla, proto jsem se musel zařídit jinak.“
Nastalo pro něj tedy období nejistoty a stresu z toho, jak v takové situaci vůbec vyžije. Vyzkoušel si tedy řadu profesí. Když se na to období ale dívá zpětně, byla to pro něj vlastně poměrně obohacující zkušenost.
„Počítal jsem a došel jsem k tomu, že jsem měl celkem devět různých zaměstnání. Postupně jsem pracoval ve třech skladech. V době, kdy to bylo povolené, jsem také doučoval malé děti na housle a na Mezinárodní konzervatoři jsem chvilku dával kurzy herectví. Měl jsem prváky spolu s paní Veronikou Žilkovou. Když se to dalo, hrál jsem s cimbálovou muzikou. Ale hlavně ty sklady. Prostě rozmanitá práce,” prozradil v rozhovoru.
Prý byl ale také rád, protože viděl, že na tom druzí byli ještě o dost hůř. A to často právě jeho kamarádi, známí či kolegové.
„Telefonoval jsem si s Jirkou Strachem, povídal mu o práci ve skladu a on říká, že to musí být skvělé. Nejdřív jsem si myslel, že si ze mě dělá srandu, ale nedělal, prý tam potkávám různé charaktery, se kterými bych se normálně nesetkal. A v tom měl ohromnou pravdu. Od té doby jsem na to začal nahlížet z trochu jiného úhlu. Bylo to pro mě takové studium.“ Našel si na tom tedy pozitivní stránku a snažil se zkušenosti co nejvíce využít.
Nyní už je ale opět zpět alespoň na divadelních prknech a ve Studiu Kamarád, které moderuje už deset let. Doufejme tedy, že se brzy objeví i na filmovém plátně, jak si přeje i on sám. Možná se konečně dočkáme i Posledního z Aporveru.