Nová Výměna manželek: Kam se hrabe "Mačkáš mi hada". Česko čeká pravděpodobně nejšílenější díl v historii

Když jsem svým kamarádům řekla, že jdu do Botswany, slyšela jsem, že jsem blázen, že tam nejsou žádné školy a že je to třetí svět. Ptali se mě, jak tam chci vychovávat děti. Slyšela jsem opravdu hodně předsudků. Tak to ale vůbec není. Chtěla bych českému národu ukázat, že existuje i jiný svět než ten v Evropě a že je plnohodnotný a pestrý,

přeje si Lucie.

Sama se díky Výměně manželek dostane na jižní Moravu, kde se náhradnímu manželovi svěří se svým životním příběhem – jak se do Afriky dostala, proč kvůli rodině upozadila kariérní ambice a jak náročné byly začátky po přestěhování.

Náhradní manželka Tereza mezitím poznává místní kulturu v Botswaně: školství, stravování i každodenní život.

Lucie z Botswany

Jedenačtyřicetiletá Lucka má se svým manželem 3 děti. Poznali se v Česku během studií a první roky manželství zde žili. Nakonec se Bokangovi začalo po rodině stýskat, a tak se mladí manželé a dvě děti stěhovali na jih Afriky, do země, která je víc než sedmkrát větší než Česko, ale žije v ní jen 2,7 milionů lidí. V zemi sice vše chybí, ale i tak se tam asi dá prožít šťastný život. Není však pro každého a je úplně jiný. Africká rodina, kde mají všichni i české občanství naznačila, že se možná za pár let kvůli vzdělání dětí vrátí do Česka. Bokang ale poznamenal, že Evropa začíná být místem, které by nemuselo být úplně bezpečně a že je v naší zemi také hodně draho, takže si své plány možná rozmyslí. Všechny tři děti ale učí i česky, a tak přesun z kontinentu na kontinent by pro rodinu, která už se jednou stěhovala, nebyl moc složitý.

Lucie si svůj český pobyt v moravské vesnici užila. Starala se jen o čtrnáctiměsíční Elišku a s náhradním manželem si vcelku rozuměla.

Tereza z Třebíče

Nejspíš by se to dalo nazvat kulturní šok. Botswana je země, která by rozhodně stála za podrobnější prozkoumání. Na vesnici se stále bohatství poměřuje množstvím krav, a přestože ti bohatší mají automatické pračky a mobily, není to sociální stát. Práce je málo, takže kdo chce pracovat, musí se jednoduše přizpůsobit, nechat rodinu kde je a odjet stovky kilometry za prací. Bokang to také neměl jednoduché, než získal práci na univerzitě a Lucie je doma, protože s doktorátem je jednoduše moc překvalifikovaná.

Přestože dvě starší děti chodí do školy, není to vůbec škola, jakou si asi většina z nás představuje. Ráno je třeba se zeptat přímo ve škole, zda má třída vyučování ráno nebo odpoledne. Učitelů je málo a dětí moc. Někdy jsou děti dokonce ve třídě bez učitelů. Dostanou úkoly a mají je plnit. Ale jak to asi vypadá, když je ve třídě třicet dětí bez dozoru, si asi každý umí představit. Podobně jako s nedostatkem učitelů, to mají i s jídlem. Někdy je, jindy ne. Někdy dostanou děti jen nějakou kukuřičnou kaši bez chuti, ale i to je jídlo, a tak si ho klidně odnesou i domů. Vybíravé rozhodně nejsou. Chodí však ve vyžehlených uniformách, a to působí dojmem, že si i tak mizerného školství umí vážit.

Rodina Bokanga má i farmu. Je sice asi 100 km od domu a Bokang tam jezdí jednou za měsíc, ale vyplatí se mu platit si člověka, co ve stanu na farmě žije a stará se mu o krávy a drůbež.

Největší událostí se pro Terezu stane účast na tradiční svatbě, kam je spolu s náhradním manželem pozvaná. Kamery zachytí nejen nákup látek a šití šatů, ale především samotné svatební rituály, při nichž se setkávají rodiny nevěsty a ženicha.

Tereza si pobyt užila, když se do pořadu hlásila, netušila, co všechno prožije, ale ani ona by v této tak odlišné zemi žít nechtěla. Lucie však tvrdí, že je to všechno v hlavě, a přestože to pro ni nebylo vůbec snadné, hodlá s Bokangem zestárnout a klidně i v zemi, kde je i policajtů málo a zákony jsou sice na papíře, ale lidé si žijí po svém.