Výměna manželek: Začínáme velkolepě. Simona letěla do Stockholmu a další čtyři hodiny ještě trávila v autě

Jejich příběh má nádech romantického dobrodružství. Ani tisíce kilometrů jim nezabránilo v tom, aby se do sebe zamilovali. Mirka (34) se nakonec odhodlala odejít za svou láskou do úplně cizí země. Oba měli jasno, že jde o dočasné řešení a jednou se vrátí žít na Slovensko. Zatím návrat odkládají a během natáčení Honza přiznal, že už svou budoucnost vidí ve Švédsku. Mirka stále doufá, že se vrátí domů, aby si Tadeáš a Terezka užili ještě prarodiče. Po desetiletém soužití vidí Mirka velkou nevýhodu v tom, že nemají kolem sebe nikoho blízkého, kdo by jim třeba občas pohlídal děti, a kromě práce už toho moc nestíhají.

Simča se v rodinném domku rychle zabydlela, ale Honza jí vlastně nenechal nic v domácnosti dělat. Cítila se trochu nadbytečná, ale odpočinula si od své ostravské rutiny. Simča měla trošku komplikovanější život, z předchozích vztahů měla 4 děti. S Michalem má ještě dceru. V domácnosti to trochu skřípe, protože synové (12 a 15 let) žili devět let s otcem, který je jednoho dne předal Simoně. O dalších dvou dětech nebyla v pořadu zmínka. Roman se Sebastianem však matku ani Michala moc neposlouchají a soužití se neustále točí kolem jejich výchovy.

V rodině Simony a Michala už jedna „výměna manželek“ proběhla. Michal se dal dohromady se svou bývalou partnerkou.

Mirka se do Čech těšila, soužití v nové rodině v ostravském paneláku nebylo nijak komplikované. Mirka, která pracuje šest dní v týdnu deset hodin, si také trochu odpočinula a došlo jí, že by měla trochu ubrat z pracovního nasazení a víc se věnovat rodině.

V obou domácnostech došlo na výchovu dětí a švédský model je opravdu úplně jiný. Mirka vyrostla na Slovensku a jak uvedla, nějaký ten výchovný pohlavek v dětství dostala. Ve Švédsku by si nic takového dovolit nemohla. Kdyby se její děti ve školce nebo ve škole zmínili o nějakém fyzickém násilí, hned by měla na krku sociálku a měla by velký průšvih. Děti se tam nepovažují za bytosti, které by musely dělat to, co po nich rodiče chtějí. Už od školky jim celý výchovný systém umožňuje vlastní rozhodování a vždy mají na výběr, co mohou dělat a jak se zachovat. Rodiče tak vlastně jen stráží jejich bezpečí a nechávají je svobodně rozhodovat o svém životě. U nás by se jednoduše řeklo, že „rostou jako dříví v lese“. A státní aparát dohlíží na rodiče, jak se k dětem chovají. To je v porovnání s českými úřady, které nemají na nic čas, naprosto odlišný přístup.

Je to tak odlišný způsob výchovy, že není snadné ho pochopit, ale evidentně ve Švédsku funguje. Asi nemají zlobivé děti.

Vše dovolené ale není. Honza překvapené Simoně vysvětloval, že děti si domů nenosí ze školy žádné učení. V tašce si do školy nesou jen svačinu. A ne nějakou svačinu. Nesmí si přinést žádné sladkosti ani slazené nápoje. Většinou dostanou do školy jako svačinu ovoce. V domácnosti se běžně dětem kupují pamlsky jen výjimečně. Honza dal příklad, že u nich je to jednou za týden a většinou jde o množství úměrné věku dítěte. V pěti letech třeba pět bonbónů, v deseti dvakrát tolik atd.

Zajímavé je i vedení domácnosti. Simona byla nadšená z životní úrovně, jakou rodina ve Švédsku má. Nedošlo jí, že Mirka na rozdíl od ní není na pracáku, a i přes nízký věk dětí (8 a 7 let) chodí do práce šest dní v týdnu na desetihodinové směny. To klade mnohem větší nároky na Honzu a na organizaci domácnosti. Volný den potom slouží k uklízení a oddechu.

Honza není z pracovitosti své ženy moc nadšený, ale uznal, že díky tomu, že oba hodně pracují, jsou jednou z mála českých rodin, kterým se dobře daří. Chybí mu ale v životě i trocha zábavy, na kterou nemají čas. Simonu vzal několikrát na výlet a posteskl si, že s Mirkou kvůli jejímu pracovnímu nasazení na takový relaxační pobyt v přírodě nemají čas. Chtěl by to mít doma někdy tak, jak to ve Švédsku praktikují ostatní. Rodinný úklid se dělá ve čtvrtek, aby nic nerušilo rodiny v odpočinku, když se v pátek sejdou doma a mají před sebou volný víkend.

V ostravské domácnosti se spíše řešilo chování Simoniných synů, kteří chodí za školu, toulají se a když jsou doma, mají v ruce telefon a žijí si ve vlastním světě. Simona se kvůli jejich pohodlí vzdala ložnice, a tak s Michalem ani nemají žádné soukromí.

Obě rodiny si během deseti dnů uvědomily, že by na svých životech mohly zapracovat, a i malé změny by jim mohly přinést do soužití trochu radosti. Žádná velká dramata se nekonala, ale bylo rozhodně zajímavé porovnat životy v rodinách, které od sebe dělí dva tisíce kilometrů a jiné zvyklosti.