V paprscích slunce (2015): Dokument, jehož scénář psali sami cenzoři z KLDR

Severokorejští cenzoři určili protagonisty, místa i děj. Režisér nemusel nic dělat, jen pustil kameru, kdy mu ukázali. Dokument zachycuje šťastný život osmileté dívky Zin-mi, která bydlí s rodiči v krásném světlém bytě s výhledem na Památník idejí a připravuje se na vstup do svazu mládeže. V textilní továrně jeden ze zaměstnanců nadšeně hlásí, že splnil výrobní plán na 150%. Za několik minut toto číslo stoupne dokonce na 200. Všichni dělníci pracují s úsměvem a očividným zápalem. 

Cenzoři si nicméně neuvědomili, že režiséři ze zemí mimo Severní Koreu se nikdy nedrží scénáře stoprocentně; sem tam je něco napadne, sem tam něco pozmění a dají šanci improvizaci. Stejně tak Vitalij Manskij občas zapnul kameru o něco dříve a nechal ji puštěnou o něco déle. Zaznamenal tak i moment, kdy se holčička Zin-mi rozpláče a kdosi v zákulisí řekne: "Ať přestane brečet!" Často je také slyšet, jak hlídací psi nutí protagonisty k většímu úsměvu, k většímu nadšení. Manskému se podařilo tyto záběry před cenzurou uchránit, i když tím riskoval život. 

Manskij, který sám vyrostl v režimu Sovětském svazu, chtěl touto sondou do života v KLDR porozumět svým vlastním kořenům. Absurdita severokorejského systému ale překonala jeho očekávání: 

"V Sovětském svazu jsme aspoň mohli mít určitý soukromý život, v KLDR člověk vůbec nepatří sám sobě."

Režisér svými slovy naráží například na skutečnost, že filmoví rodiče malé Zin-mi zřejmě nebyli její praví rodiče a slunný byt rozhodně nebyl jejím pravým domovem. A ještě jedna podivnost nešla Manskému do hlavy: "Kdekoli na světě jsem filmoval děti, vždycky se na sebe dívaly do kamery a kladly mi otázky. Zin-mi se mě nikdy na nic nezeptala, nikdy se nepřiblížila ke kameře. To pro mě bylo úplné sci-fi."