Proč lidé plivali před Martinem Růžkem? Temná role mu změnila život

„Z vás herec nikdy nebude!“ Věta, která se ukázala jako osudový omyl

Kdyby dal mladý Martin Erhard na slova profesora Svobody, česká kultura by přišla o jednoho ze svých nejvýraznějších herců. Budoucí hvězda Národního divadla totiž dvakrát neuspěla u přijímacích zkoušek na konzervatoř. Uznávaný pedagog mu tehdy bez obalu oznámil, že herecký talent jednoduše nemá. Pro mladíka, který od dětství miloval divadlo a film, to musela být tvrdá rána.

Narodil se v roce 1918 v Červeném Kostelci do rodiny obchodníka se suknem. Už jako malý chlapec vystupoval v dětských představeních a divadlo ho fascinovalo natolik, že se ho nikdy nevzdal. Po smrti otce se s matkou přestěhoval do Hradce Králové a později do Prahy. Právě tam začal svůj sen navzdory všem překážkám proměňovat ve skutečnost.

Osud si ale pro něj připravil jinou cestu. Místo herecké školy ho čekala okupace, uzavření vysokých škol a řada zaměstnání, která měla k umění daleko. Pracoval jako číšník, maloval obrazy a současně hrál s ochotnickými soubory. Právě tehdy se naučil to, co mu žádná škola dát nemohla – disciplínu, samostatnost a schopnost vybudovat si kariéru vlastní pílí.

Jméno, které nosil na počest hrdiny

Málokdo ví, že Martin Růžek se ve skutečnosti narodil jako Martin Erhard. Slavné příjmení přijal až během války a nebylo to náhodou. Šlo o poctu jeho strýci Otmaru Růžkovi, důstojníkovi československé armády, který se zapojil do odboje a za svou činnost zaplatil životem.

Po atentátu na Reinharda Heydricha pomáhal prostřednictvím odbojové sítě parašutistům a nacisté ho později popravili. Když si mladý herec zvolil jeho příjmení jako své umělecké jméno, nebyl to marketingový tah, ale osobní gesto úcty k člověku, kterého považoval za skutečného hrdinu.

Od roku 1944 už vystupoval výhradně jako Martin Růžek a později si toto jméno nechal zapsat i do úředních dokumentů.

Herec, kterého se lidé báli i mimo filmové plátno

První velkou filmovou příležitost dostal po válce. Skutečný průlom ale přišel s historickým dramatem Temno podle románu Aloise Jiráska. Růžek zde ztvárnil fanatického jezuitského kněze Antonína Koniáše tak přesvědčivě, že tím nechtěně změnil svůj profesní osud.

Jeho výkon byl natolik sugestivní, že diváci přestávali oddělovat postavu od skutečného člověka. Herec později vzpomínal, že si od něj lidé v tramvajích odsedávali a na ulici před ním dokonce někteří demonstrativně plivali. Přitom šlo o člověka, který byl ve skutečnosti spíše uzavřený, kultivovaný a mimořádně vzdělaný.

Právě tehdy začalo dlouhé období, kdy ho režiséři obsazovali především do rolí padouchů, fanatiků a autoritativních mužů.

Král Kazisvět, kterého nenáviděly celé generace dětí

Definitivní nesmrtelnost mu zajistila pohádka Princezna se zlatou hvězdou. Král Kazisvět VI. byl ztělesněním všeho, čeho se děti měly bát. Zlý, panovačný a nebezpečný vládce se stal jedním z nejpamátnějších padouchů české filmové historie.

K jeho démonickému dojmu přispívala i hudba Bohuslava Sedláčka, která starším divákům připomínala nacistické vojenské pochody. Výsledkem byla postava, která budila respekt už ve chvíli, kdy se objevila na obrazovce.

Ironií osudu právě tato role herce proslavila natolik, že se jí už nikdy úplně nezbavil. Děti se ho bály, diváci ho milovali a režiséři v něm dál viděli především představitele záporných charakterů.

Kvůli lásce létaly v zákulisí facky

Soukromý život Martina Růžka nebyl o nic méně dramatický než jeho filmové role. První manželství s operní pěvkyní Jarmilou Palivcovou skončilo bouřlivým rozchodem. Důvodem byl herec Josef Karlík, který se do jeho ženy zamiloval.

Situace vyústila až ve slavnou rvačku v zákulisí divadla. Oba herci se do sebe pustili tak vehementně, že někdo přivolal policii. Když příslušníci Veřejné bezpečnosti dorazili na místo, údajně uslyšeli větu, která vstoupila do hereckých legend: „Ano, ten člověk mi dává přes hubu, ale má na to právo, protože mu kradu ženu!“

Po rozvodu ale našel nové životní štěstí. Zamiloval se do servírky Mileny, kterou poznal v brněnském baru. Jejich manželství vydrželo dlouhých šestačtyřicet let až do jeho smrti.

Národní divadlo, Slavia a ztracené iluze

Po příchodu do Prahy se stal jednou z opor Národního divadla. Na jeho jevišti vytvořil desítky nezapomenutelných rolí a postupně získal nejvyšší umělecká ocenění tehdejšího Československa.

Jeho druhou velkou vášní byl fotbal. Především pražská Slavia. Patřil k lidem, kteří usilovali o navrácení tradičního názvu klubu, a dlouhá léta vedl Klub přátel Slavie. Sám o sobě s oblibou říkal, že mu v žilách koluje červenobílá krev.

Po roce 1968 však přišlo velké rozčarování. Okupace Československa sovětskými vojsky otřásla jeho vírou v politický systém. Později odmítl podepsat Antichartu a po listopadu 1989 se aktivně zapojil do veřejného života. Na protest proti zásahu na Národní třídě dokonce vrátil titul národního umělce.

Smutný konec legendy

Poslední film natočil v roce 1994 (V erbu lvice). Krátce poté ho postihla mozková mrtvice a následovaly další vážné zdravotní komplikace. Muž, který po desetiletí ovládal divadelní jeviště i filmová plátna, byl náhle odkázán na pomoc druhých.

Když 18. prosince 1995 zemřel, očekávalo se, že se s ním Národní divadlo rozloučí se všemi poctami. To se však nestalo. Nabídnutý obřad ve foyer jeho rodina odmítla a poslední rozloučení proběhlo bez velkých ceremonií.

Přesto Martin Růžek z české kultury nikdy nezmizel. Každé Vánoce se vrací jako král Kazisvět, pravidelně se objevuje v dalších televizních reprízách a stále připomíná, že skutečný talent se nedá změřit přijímacími zkouškami. Muž, kterému kdysi tvrdili, že herec nikdy nebude, se nakonec stal jednou z nejvýraznějších osobností českého divadla a filmu 20. století.