Podívejte se na fešáka, po kterém ženy šílely. Zdeněk Dítě musel se svatbou počkat, matka mu vyhrožovala sebevraždou

Zdeněk Dítě byl hvězdou čtyřicátých a padesátých let. Stal se dokonalým představitelem romantických hrdinů, ze kterých se dívkám podlamovala kolena. O jeho talentu nebylo pochyb a podle těch, kteří s ním pracovali, měl i výborný smysl pro humor.

Nezdravá láska matky

Zdeněk Dítě se narodil v roce 1920 jen pár kroků od Švandova divadla, kde později několik let hrál. Kvůli smrti otce se mu dostávalo mnoho pozornosti od matky, až se jejich vztah proměnil v nezdravou závislost. Matka se na jediného syna upnula tak, že mu nedovolila, aby si pustil do života nějakou jinou ženu. Byl jednoduše jen její.

Kdykoliv byla na obzoru nějaká mladá žena, sesypaly se na jeho hlavu výčitky a matka zašla dokonce tak daleko, že mu vyhrožovala sebevraždou, pokud si do života pustí nějakou mladou ženu.

Cesta k herectví

Po studiu na reálném gymnáziu absolvoval kurz na obchodní akademii a stal se z něj účetní. Ale život mu připravil úplně jinou cestu.

Nesnil o tom, že bude hercem, ale jednou si s kamarádem vymysleli zábavu, při které se maskovali za někoho jiného a fotili se u toho. Zdeněk zjistil, že ho strašně moc baví se proměňovat v někoho jiného, a tak během 2. světové války začal navštěvovat soukromé hodiny herectví, které mu dávala Lola Skrbková, známá jako režisérka a učitelka na Pražské konzervatoři. Chtěl si osvojit umění maskéra, a tak chodil na kurz k jednomu z nejuznávanějších maskérů v té době – k Miloši Liškovi.

Své herecké začátky potom ještě během války spojil s uměleckou skupinou Ruch a za dva roky ve volném čase začal vystupovat v nově založeném divadle Větrník na Národní třídě.

Touha hrát ve filmu

První velkou šanci mu nabídl režisér Martin Frič, který ho obsadil do role mladého knížete Rohana v romantické komedii Prstýnek, která přišla do kin ještě před osvobozením a měla alespoň na chvíli lidi uvolnit a nechat jim zapomenout na těžké roky, které měli za sebou.

Film určitě splnil účel a stal se jedním z nejoblíbenějších filmů pro pamětníky po další desetiletí. V pořadu zvaném Kavárnička dříve narozených na svou první velkou filmovou roli Zdeněk Dítě s humorem zavzpomínal:

Ve scénáři bylo, že mladý Robert je divoký milovník střílení a rychlých jízd na koni. Přirozeně, že rekvizitáři, ti chlapi poctiví, skutečně přivedli na plac postaršího závodního koně z Chuchle. Koníček po mně pořád loupal okem, protože oni koníčci moc dobře poznají, co je kdo za jezdce. Já se na něj vytřeštěně díval, bylo horko, sedaly na něj mouchy, na mě ostatně taky, jak jsem byl zpocenej, a tak mě vysadili nahoru. První, co bylo, že jsem se zeptal, kde se lze držet. Ukázali mi takové držátko, kterého jsem se chytil, a teď už jsem jenom vyděšeně čekal, co bude, poněvadž jsem samozřejmě do té doby nikdy v životě na žádném koni neseděl. A pak to nastalo. Dodnes to vidím – otevřela se železná vrata, kůň nasál vzduch, zavzpomínal na mládí a vyrazil šíleným tempem. Byla tam krásná alej a já jsem viděl jenom ty stromy, jak se okolo mě míhají. Nikdy jsem nevěřil, že těsně před smrtí člověku proletí hlavou takový ten film od malých botiček přes mládí, první erotické zážitky až do chvíle, než zesnete. Já už pak jen čekal, kdy sletím z toho koně a hlavou narazím na nějaký ten strom. V duchu jsem myslel na to, že u první velké role skončím takhle potupně. Až přišel zázrak. Alej byla dlouhá asi 800 metrů a na konci se cesta rozdvojila. Kůň se zastavil, nikdo mu nedal pokyn, a tak koukal vlevo, vpravo.  Toho jsem využil, pomalu jsem vysoukal nohy ze třmenů a šup, už jsem byl dole.

Zpět se vrátil s koněm pešky do Veltrus na nádvoří a scéna se opakovala. Tentokrát však herec nechal do brány nastoupit dav lidí a než kůň opustil nádvoří, na jeho hřbetě už se vezl profesionální žokej. Poté, co šel film v kině, ještě dlouho Zdeněk Dítě slýchával od přátel pochvalné hodnocení za svou brilantní jízdu na koni a nikdy jim nepřiznal, že jeho krkolomná jízda ve filmu nebyla.

Shoda jmen

V komedii Prstýnek si Zdeněk Dítě zahrál s Janou Dítětovou a znovu se před kamerou potkali v další komedii Martina Friče s názvem Polibek ze stadionu (1947). Mnoho lidí si myslelo, že jde o manželskou dvojici. Umělci však neměli kromě příjmení nic společného.

V té době měl Zdeněk Dítě vztah se Zdenou Grossovou, ale despotická matka syna ovládala natolik, že mu nedovolila, aby se oženil. Veselka musela být odložená a pár se vzal, až jeho matka zemřela.

S Janou Dítětovou se nadále potkával v Divadle E. F. Buriana a později v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého, kam odešel z Vinohrad. I po odchodu do penze ještě v divadle hostoval. Z rolí romantických milovníků a šarmantních elegánů přešel hrát postarší vážené pány, důstojníky, politiky, policajty a funkcionáře.

Ve filmu si poslední výraznější roli zahrál ve filmu Karla Kachyni Smrt krásných srnců (1986). Všímavý divák ho ještě mohl vidět jako štamgasta v hospodě v koprodukčním historickém seriálu Náhrdelník.

Stáří v samotě

Manželství s životní láskou Zdenou zůstalo bez dětí, protože oba prodělali v mládí tuberkulózu. Smířili se s tím, a žilo se jim i tak krásně. Rádi cestovali a využívali toho, že Zdeněk velice dobře mluvil francouzsky.

Smutné časy mu nastaly, když jeho žena zemřela a Zdeňkovi se zhroutil celý svět. Ve společnosti se ukázal naposled v roce 1993 a poté se stáhl a žil izolovaně ve svém bytě, kde se musel potýkat s Alzheimerovou chorobou. Nakonec skončil v léčebně dlouhodobě nemocných v Kralupech nad Vltavou. Zdeněk Dítě zemřel v osamění 11. prosince 2001.